neděle 25. ledna 2015

Návrat

Ani se mi nechtělo věřit tomu, že už přišel čas odjezdu domů. Přišlo mi to jako pár dní, kdy jsem ležel v posteli a modlil se, aby už tenhle rok byl u konce. Teď jsem si pro změnu přál, abych v USA mohl zůstat alespoň další měsíc.

I když to zní hnusně, tak na rodinu a kamarády v Čechách jsem zapomněl. Ne úplně, ale natolik, aby mi bylo jedno, jestli je uvidím. Měl jsem novou rodinu, nové přátelé a to v Americe. A měl jsem se s nimi možná na vždy rozloučit. Nebyl to moc příjemný pocit.

Úplně první odjel Jesse , to byl můj nejlepší kamarád– na seminář ekologické architektury. Náš poslední den jsem strávili z půlky u mě doma, na terase, kde jsme popíjeli čaj a povídali si. Potom jsme se jeli naposledy podívat na naší zahrádku, udělali si u něj vynikající quesadillu, s čerstvými chilli papričkami a jeli se projet do parku. Ten večer jsem spal u něj, povídali jsme si dlouho do noci, pozorovali hvězdy a vzpomínali na vše, co jsme spolu za ten rok podnikli. Obou nám bylo dost smutno.

Zbýval mi poslední týden. Školu už jsem neměl. Začal jsem se hodně bavit se svým kamarádem Raulem, Mexičanem, který řídil auto, i když neměl řidičák. Byl to pořádný blázen. Většinu času jsme trávili s jeho psem Bullym v parku, ale několikrát jsme byli i u něj doma a jezdili na čtyřkolce. Ničeho se nebál a byla to neuvěřitelná sranda. A mimochodem, jako jediný měl auto s normálním řazením :-).



Poslední den jsme šli s Kenem do kina. Na Man of steel, další zpracování Supermana. Film to byl akční, ale jinak nic moc. Pro mě byl speciální tím, že byl poslední. V tom kině jsme s Kenem trávili skoro každý víkend. Večeři jsme si dali v Olive Garden, rádoby italské restauraci, kam mě Ken vzal i první den. Tenkrát jsem si dal jen lehký rajčatový překrm – neměl jsem moc hlad, kvůli změně času a také z nervozity. Pamatuju si, jak mě vyděsilo, když mi servírka beze slova donesla další colu. Bál jsem se, že jich budu platit tak padesát. To jsem nevěděl, že ve všech amerických restauracích je automaticky doplňování nápoje zdarma. Jako u nás v KFC.
No a den před odjezdem jsem měl těstoviny se smetanovou omáčkou, jako předkrm salát a bread sticks – chlebové tyčinky, které dávaly zdarma ke každému jídlu.



Asi v osm večer se se mnou přijel rozloučit Logan, se kterým jsem trávil taky hodně času. Dlouhou jsme se objímali a oběma nám bylo smutno. Okolo jedenácté přijel znovu a ještě jsme vyrazili ven. Já stejně nemohl spát... Nejdřív jsme se různě projížděli v jeho autě, poslouchali smutné písničky a nakonec jsme si do Wallmartu jeli koupit plnou krabici zmrzliny a ještě s dalšími kamarády jsme jí snědli.

Ráno už jsem jenom převážil tašky – to bylo taky dost komplikované, protože jsme měli jen osobní váhu, ale naštěstí jsme to zvládnul. (Obrovskou tašku jsem si vyhodil nad hlavu a zvážil se. Potom už jsem jen odčítal svou váhu :-D). A mohli jsme vyrazit na letiště. Cestou mi ani nebylo smutno, jakoby mi nedocházelo, že odjíždím. Ale když jsem odevzdal tašky a šel s Kenem na snídani, došlo mi, že už ho nemusím nikdy vidět.

A takovéhle krásne kytky rostly v parku na každém rohu :-).

Při závěrečném loučení, když jsme se objímali, jsem to nevydržel a vytryskly mi slzy. Ken měl také vlhké oči. Při čekání na letadlo mi ještě volal Jon. Naposledy jsme si popovídali a bylo to moc hezké.
Pak už jsem jen volal Kenovi, že jsem v New Yorku a svůj přestup krásně stíhám. Nečekaly mě žádné komplikace, jako na cestě tam. A byl jsem za to docela rád. Napsal jsem Kenovi děkovný dopis a pomocí letištní wifi ho odeslal.

Na letišti v Praze se mi vůbec nechtělo mluvit česky. Ani mi to moc nešlo. Byl jsem rád, že vidím rodiče a lámanou češtinou jsem jim začal vyprávět svoje zážitky.

neděle 18. ledna 2015

Jak jsem na tom s angličtinou?

Už jsou to skoro dva roky, od té doby, co jsem se vrátil z Ameriky. Přišlo mi zajímavé napsat článek o tom, co jsem si zapamatoval a co naopak zapomněl. Tenhle textík bude zajímavý nejen pro Vás, kteří se právě rozhodují jet, ale i pro mě, protože se upřímně zamyslím, nad tím kolik mi toho zůstalo.

Začneme přízvukem. Ten jsem ztratil poměrně brzy – první dny po návratu jsem měl problém mluvit česky, naše slova pro mě byla nemožná vyslovit, ale rychle jsem si zvyknul. Poté co jsem si skypoval s Kenem mě neuvěřitelně zaskočilo, jak najednou mluvím s ukrutným českým přízvukem. Samozřejmě mi všichni kamarádi záviděli můj americký přízvuk, ale mně už tak skvělý nepřipadal. A s časem mizí stále víc. Je to vidět i u mé kamarádky, která byla na rok v Anglii. Prostě s tím nejde nic dělat, jakmile nemluvíte každý den několik hodin, hlasivky se opět přizpůsobí tomu jazyku, který používáte nejvíc.

Mojí výhodou je, že většinu knížek čtu v angličtině. Koupil jsem si v Americe Kindle a je pro mě mnohem jednodušší si stahovat anglickou literaturu. Udržuju si proto stále stejnou slovní zásobu, nebo se dokonce učím nová, neznámá slova. V tomhle ohledu tedy nemám žádný problém.

porozuměním filmu, nebo jiné mluvené angličtiny také nemám vůbec žádný problém, je to jako bych byl stále v Americe.

Psaní se mi zdá o něco horší, přeci jenom je jednoduché vyjít z praxe, když člověk pravidelně netrénuje. Ale také to není nic kritického, jen mi občas trvá trošku déle, než najdu potřebný výraz a to ještě jen na začátku, po pár řádcích se dostanu zpátky do anglického módu.

A co bych napsal k mluvení? Tam je problém snad jen s tím přízvukem, jinak má angličtina zůstává stejná.

Úplně jiná kapitola jsou známky ve škole a hodiny angličtiny. Letos už na ně nechodím – zařídil jsem si individuální plán, ale ještě loni jsem se na nich sice nudil, ale i tak jsem měl na konci roku horko těžko dvojku. Ptáte se proč? Ve škole se učíme spoustu nesmyslných obratů, které nikdo v praxi nepoužívá, gramatická pravidla, kterým nerozumí ani rodilý mluvčí a vlastnímu mluvení přikládáme mnohem menší důležitost. Navíc jsem moc nedělal úkoly, nepracoval s učebnicí a jak mám potom odpovídat na faktografické otázky v testu, že? :-).


Přes to všechno bych řekl, že mi úroveň angličtiny zůstala stejná, možná minimálně poklesla, ale stačí jeden den mluvit a je zpátky. Jazyk, který se naučíte tím, že někde rok jste, se prostě nezapomíná.

sobota 10. ledna 2015

Proč jsem přestal psát?

Odpověď na tuhle otázku je úplně jednoduchá. Nechci a nebudu hledat spoustu výmluv, kterými bych se ospravedlňoval. Jsem jen líný. Psaní je docela dřina, ještě víc času zabere články znovu pročítat a editovat.
Prostřednictvím tohohle mini článku bych se také chtěl omluvit všem, kteří můj blog četli a třeba se těšili na další zážitky z USA, nebo poznatky, které jsem získal až po návratu. Pokusím se znovu psát, teď už s odstupem zpracovat stará i nová témata. Tak mi to snad vydrží.

Díky za trpělivost, Matěj.