Běžný život v Americe

Aneb jak to chodí v neúplné rodině :-D.

Než jsem odjel, tak mě vždycky zajímalo, jak to vlastně chodí v Americe, jestli to je jiné, nebo podobné. Přesná odpoveď tady není, ale z toho, co jsem poznal já, je to opravdu rozdílné. Záleží také na rodině, do které se dostanete a na jejich tradicích.

Co mě udivilo nejvíc, je že téměř nikdy nejíme doma a pokud ano, tak to většinou jsou polotovary, které se hodí do mikrovonky a jsou hotové za pár minut. Pokud můj host dad uvaří čerstvé jídlo, je to téměř zázrak! Do restaurací chodíme alespoň čtyřikrát do týdne, ne li víckrát a často to nejsou fastfoodové řetězce. Jíme suši, indické jídlo, nebo třeba dobře udělané steaky.

                                          Beef O'Bradys - restaurace s výbornými křidýlky :-)

Další věcí jsou velké snídaně, na které chodíme skoro každou něděli. Jsou to vždy hory jídla, vajíčka, lívance, omelety, šunky, maso, prostě vše co si dovedete představit. Není divu, že jsou Američani obézní, když jsou schopní spořádat tolik jídla ke snádani a za pár hodin být připravení na oběd.

Kino. Tam jsme pořád, alespoň jednou do týdne. Ceny jsou vyšší, než v Česku, za lístek dáte 10 dolarů a za velký popcorn 8. Výhodou však je, že na popcorn i nápoje máte takzvaný free refil a můžete tak pít do halelůja. A jakmile se dostanete do té hlavní části kina, nikdo už lístky nekontroluje, takže můžete jít na víc filmů, za cenu jednoho. Ale pozor, ať vás nikdo nechytí! A sedadla nejsou číslovaná, takže se můžete posadit, kam chcete. Kino v Americe je prostě lepší, než v Česku :-D.

Potraviny jsou zde většinou také předem připravené, květák dostanete v sáčku s nápisem "Třikrát umyté" a nemusíte se s ničím namáhat, stará dobrá mikrovlnka pomůže se vším. Největším řetězcem je Publix, což je vlastně takový obří Albert, až na to že čistší a s mnohem více potravinami. Ceny jsou však poměrně vysoké, ale platy jsou tu lepší.

Bez auta je tu život těžký, protože vše je daleko a pěšky se nikam dojít nedá. Veřejná doprava neexistuje. Jako exchange student jste tedy odkázani na své host families, nebo kamarády, co jsou ochotní vás odvézt. Často je to velmi otravné a někdy to i kazí plány. Do školy jezdím žlutým autbuse, ale pokud bych se chtěl zdržet po škole, měl bych smůlu, takže veškeré konverzace probíhají během obědové pauzy.

To by bylo asi tak všechno zajímavé, že je zde lékařská péče neuvřitelně drahá a lidi nemají pojištění, je všeobecně známé...

Jak jsem jel do nemocnice

O své krizi jsem už mluvil a také jsem krátce zmínil všechny nemoci a problémy, které jsem si vysnil. Jedním z nich byla chronická bolest břicha, která mě trápila opravdu dlouho. Zameškal jsem kvůli ní 21 dní školy v prvním semestru, což je opravdu hodně :-D.

A jak jsem se kvůli tomu dostal do nemocnice? No je to delší příběh, ale já se ho pokusím podat zábavně.

Nejdřív mi bylo párkrát špatně, většinou krátce potom, co jsem se ráno probudil. No a kvůli tomu všemu jsem nechodil do školy. Nebyl jeden týden, kdy bych byl ve škole celých pět dnů a když se na to zpětně dívám, bylo to ode mne opravdu hloupé. Ale nedělal jsem to schválně, nebo jsem to alespoň nemohl tak jednodušše ovlivnit.

Jednoho rána, když ta bolest byla k nevydržení, jsem řekl host dadovi, že musíme jít k doktorovi. Ten mě prohlédl, poslal na pár testů, ale nic moc se neukázalo. Jenomže má bolest pokračovala a když to bylo třetí týden, co jsem měl neustálé problémy, můj doktor se mě rozhodl poslat do nemocnice, s podezřením na zánět slepého střeva. To víte, že jsem se bál, nechtěl jsem operaci a už vůbec ne v Americe.

                                          Ordinace mého doktora :-)

V nemocnici jsme se zapsali, dostal jsem náramek se svými informacemi a posadili mě to Emergency room, kde jsem čekal na prvního doktora, který si mě prohlédl. Následně následovalo další čekání, kdy jsem pouze ležel na posteli a v ruce jsem měl kapačku. Nic příjemného, domů se mi chtělo ještě víc, než předtím.

Podezření se ten den nepotvrdilo, ale doktoři nechtěli nic riskovat a rozhodli se mě nechat přes noc. Dostal jsem svůj vlastní pokoj, s koupelnou a výhledem do nemocničního parku. Nebylo si na co stěžovat, vypadalo to hezky. Až na to, že to byla nemocnice, že?

Poslali mě na spoustu vyšetření, ale nakonec mě naštěstí nechali jít domů. Myslel jsem, že ten moment, kdy mě odpojí z kapačky, nikdy nenastane, ale nakonec jsem se dočkal. Odešel jsem s dietou a nakonec se mi udělalo mnohem líp. Ale za to nevděčím doktorovi, ale kamarádům, kvůli kterým se mi Amerika začala konečně líbit.

A jedna perlička na konec, kolik si myslíte, že jedna noc v nemocnici stála? Bylo to opravdu hodně, 25 000 dolarů. Ještě že máme pojištění, co? ;-D

Krize a její řešení

Před odjezdem jsem si říkal, že se mi nikdy stýskat nebude a jak je Amerika úžasná. Představoval jsem si zemi neskutečných možností, zábavy a úžasnosti. Ono to zas až tak pravda není a pokud odjedete, budete velice překvapení.

Jsem si jistý, že znáte krizi třetího dne z různých letních táborů a škol v přírodě. Je to teorie, většinou moc dobře nefunguje, ale pokud někam odjedete na rok, nastane krize třetího týdne, která může trvat poměrně dlouho.

A proč právě číslo tři? Protože hned po příjezdu je všechno nové a úžasné, člověk je překvapený a chce vše objevovat. V podstatě nemá čas na žádné stěžování, nebo stesky. Ale jakmile se trošku usadí, začne porovnávat rozdílnosti mezi USA a jeho vlastní zemí. Něco se mu bude líbit, ale většina ne. Bude se trápit, nebude mít nikoho blízkého, ke komu se obrátit a bude to hrůza.

I kdybych o tomto stavu četl, než jsem odjel, tak bych ho popřel. Já jsem přece silnější a lepší, než ti, co se 

jim stýskalo, ne? :-D.

Bohužel jsem nebyl. Přišel třetí týden a s ním škola. Doposud jsem byl nadšený, ale když jsem musel celý den bloudit po chodbách, bez kamarádů a sám, začal jsem se cítit dost mizerně. Netrvalo to dlouho a bylo mi do breku. První den jsem slzy udržel, snažil jsem se je překonat a také se mi to podařilo. Šel jsem spát velm brzy a doufal, že to další den bude jenom líp.

Ale nebylo. Bylo to horší a horší. Chtěl jsem jet domů. Chtěl je možná slabé slovo, toužil jsem po tom jet domů. Na nic jiného jsme nemyslel. Každý den, v intervalu zrhuba dvou týdnů, jsem přišel domů a začal jsem brečet, nadávat a zuřit. Poté jsem začal volat rodičům, ať mě odtud dostanou. Nadával jsem jim, prosil jsem, brečel, řval, vyhrožoval a choval jsem se jako idiot. Cítil jsem se hrozně. Ten pocit se nedá popsat. Musíte to zažít, jinak neuvěříte a nepochopíte.

Život najednou nemá smysl, nic není důležité. Já se nedokázal na nic soustředit, nic dělat, trávil jsem hodiny čumením do blba a doufal jsem, že se to zlepší. Ale sám jsem pro zlepšení nic nedělal! To byl můj nevětší problém. Jen jsem seděl a chtěl jsem jet domů, nehledal jsem kamarády, nesnažil jsem se zapojovat. Byl jsem pasivní a nenáviděl jsem svůj život. Chtěl jsem domů.

Na ostatních blozích jsem o této krizi nečetl, nevím jestli jí ostatní studenti neměli, nebo jenom nebyli dost odvážní to přiznat veřejně. Já bych byl rád, kdyby to udělali, protože by mi to pomohlo. Věděl bych, že v tom nejsem sám. A to je důležité.

Postupem času jsem si začal představovat různé nemoci a další potíže, ale o tom až jindy. Teď se vrátíme k tomu, co dělat, pokud začnete být homesick.

První věc, kterou bych doporučil, je omezit kontakt s rodinou a kamarády. Každý hovor mě akorát tak rozrušil, bylo to horší a horší. Hovor jednou za dva týdny bude bohatě stačit, i když vím, jak těžké to je. Věřte mi, já netoužil po ničem jiném, než se vrátit a všechny je obejmout a nikdy nepustit.

Neuzavírejte se sami do sebe, pokuste se najít si co nejvíc kamarádů a aktivit. Pokus budete zaměstnaní, bude to lepší. Já jsem si to tu začal užívat až po dlouhých třech měsících, i když to mohla být mnohem kratší doba. Jenom kdybych chtěl.

Nelitujte se a hlavně nelitujte toho, že jste odjeli. Je to životní zkušenost a rok není tak dlouhý, takže se to opravdu dá vydržet. Pak budete v půlce a řeknete si "Sakra, už mi zbývá jen 5  měsíců, já zpátky ani nechci."

Nevím, jestli Vám tyhle rady pomůžou, nebo ne, ale já jsem takovýhle postup vysledoval u sebe. A mohl jsem to mít mnohem příjemnější. Nepromarněte svůj čas a užívejte si každou minutu :-).

"AYUSA pool party"

Zhruba měsíc potom, co jsem přijel, jsem dostal email od mojí lokální koordinátorky Laury, že se chystá bazénová párty s letošními exchange studenty. Ptal jsem se na to svého host fathera, který říkal, že by to nemuselo být špatné. On bohužel jít nemohl. Nevadí, Laura mě vyzvedla u mě doma a hnedka jsme jeli. Cesta trvala asi tak hodinku, což je pro Američany opravdu kousek.

Dorazili jsme a já se hnedka šel seznámit s dvěma dalšíma exchange studentkama, jedna z Německa a druhá Holandska. Nechci se tu vytahovat, ale okamžitě jsem poznal, že anglicky mluvím lépe, než ony. Takže pokud máte strach, že se nedomluvíte, je zbytečný, protože do Ameriky jezdí i děti, co angličtinu viděly jenom z dálky.

Zhruba po půlhodině jsme se všichni posadili a během jídla (měli jsme pizzu a spoustu coly) nám Laura zopakovala všechna pravidla. Pro mě docela nuda, znal jsem je už z Česka. Úplně nakonec jsme se představili a řekli jednu vtipnou historku, která se nám za ten měsíc v Americe přihodila. Všichni, až na mě, řekli "I don't know." , já jsem vyprávěl o mém letu.

Hotel, kde jsme měli schůzi, měl bazén a řeku. A jedna z host mums měla vodní skůtr, na kterém nás všechny svezla :-). To byla docela zábava, ale nakonec byl čas jít.

Podobných schůzí jsme měli víc, ale nemá cenu je rozepisovat, vždy to byla nuda a rozpačitost. Mnohem raději trávím čas s kamarády, nebo host family.

První den na americké high school

Tak a je to tady, škola. Docela jsem se i těšil, byl jsem plný nadšení a chtěl jsem poznat nové lidi. To bylo večer předtím, než jsem musel vstávat v pět ráno, jenom abych se stihl vysprchovat, nasnídat, připravit si sandwich a hodit do batohu sešit a propisku. Pak už jsem utíkal na autobus, rovnou cestou do školy.

Samozřejmě že ještě byla tma a tak jsem v autobuse usnul, ale každou zastávku jsem se probouzel, protože paní řidička rozsvěcela světla. Nastupujeme první, většinou tak v 6:25 a do školy se dostáváme v 6:50, což mi přijde naprosto zbytečné, vzhledem k tomu, že samotná výuka začíná až v 7:33. Sedačky jsou dost blízko u sebe a téměř nemám místo na nohy. A to jsem docela malej. První den jsem udělal tu chybu, že jsem si vedle sebe nepoložil batoh a potom jsem ještě musel sedět s někým. Od té doby sedávám jen se svým batohem, jako většina lidí. Je to tak pohodlnější.

Z autobusu vystupujeme přesně v 7 a s dvou tisícovým davem jsem se vydal dovnitř, na školní dvůr, kde si všichni hrozně nahlas povídali a já si připadal neuvěřitelně ztracený. V tu chvíli jsem si přál být doma, kde bych ještě pořád měl prázdniny a totální pohodu. Našel jsem třídu, do které budu muset jít, ale vzhledem k tomu, že tam nikdo nebyl, tak jsem se vrátil na dvůr a jenom tak postával u zdi a koukal na lidi okolo sebe. Ten den jsem ani s nikým moc nemluvil.

Zvonek mě vysvobodil z toho utrpení, který jsem musel prožívat a tak jsem šel na svou první hodinu. Měl jsem ten den španělštinu, ale to se během prvního týdne změnilo. Úroveň výuky mi připadala jako v první třídě naší základní školy, ostatní studenti měli na tváři nic netušící výrazy a já jsem se svou španělštinou naprosto vynikal. Bylo to tak jednoduché. Učitelka nejprve představila sebe a pak samozřejmě upozornila na mě a tak jsem se musel postavit a říct, jak se jmenuju a odkud jsem. Pohoda.

Nebudu tady podrobně rozepisovat své hodiny, pro to si vyhradím samostatný článek. Důležité je, že jsem s mapkou v ruce bloudil po kampusu a snažil se zorientovat. Dalo mi to docela dost práce, abych pravdu řekl, ale zatím jsem během 6 minut přestávek vždycky z jedné třídy do druhé stačil přejít. Dá se do toho vkombinovat i zastávka na záchodě, ale nic víc. Nějaké vykecávání s kamarády, nebo pozdní studium na test nehrozí.

Den se vlekl, ale nakonec konečně přišla pauza na oběd. Měl jsem připravený sandwich a tak jsem se posadil na lavičku a prohodil pár slov s dalšími studenty, co tam seděli tak sami, bez kamarádů. Stále jsem si přál být zpátky doma :-D.

Poslední zvonek, konečně byly 3 a já mohl jít hledat svůj autobus. Došel jsem na parkoviště a chvíli bloudil, ale nakonec jsem se domů dostal. A na závěr bych snad jen dodal, že se mi škola ale vůbec nelíbí :-).

Volba předmětů na americké high school

Jakmile jsem si vyřídil lékařskou zprávu, kterou tady potřebujete k nastoupení do školy, jsme se s mým host fatherem vydali do mé highschool. Bylo to poprvé, co jsem tam jel a i když jsem komplex viděl na google maps, tak mě překvapilo, jak daleko od civilizace se ta škola vlastně nachází. Je obklopená loukami, poli a zemědělskými zvířaty. A taky palmami, které jsou tu opravdu všude.

Šli jsme rovnou cestou do kanceláře takovou prázdnou chodbou, jejíž jedinou výzdobu tvořily vitrýny s trofejemi, které školní týmy získaly. Obecně, školní pýcha je zde hodně přeceňovaná a někdy to téměř vypadá tak, že pokud nehrajete americký fotbal, jste abolutní looser a nemáte ve škole žádné postavení. Já jako Čech, to přeceňování sportu nechápu. Opět se setkávám s tím, že jiný kraj je jiný mrav.

Chvíli jsme čekali a pak na nás přišla řada u takové větší dámy, která na stole měla hrnek velikosti malého pivního soudku, o kterém jsem si myslel, že je vtip a když se z něj napila, málem jsem vyprskl smíchy. Dostali jsme spoustu papírů na vyplnění, opět se ptali na naprosto stupidní otázky, jako například jak se jmenovala vaše babička a podobné nesmysly. Nechápu na co to potřebují.

Jakmile tohle bylo za námi, museli jsme opět čekat, tak jsem alespoň poslouchal mého host fathera a tu tlustou paní, jak si stěžují na to, že nefunguje klimatizace. Musel jsem se nad tím pousmát, jelikož mě byla skoro zima a oni tam umírali vedrem.

Nakonec se objevila mladší paní, která svou výškou připomínala hobita a pozvala nás k sobě do kanceláře. Její funkce guidance councelor je poměrně rozsáhlá. Tato osoba vám pomáhá vybrat si předměty, mluví s vámi o vašich problémech, může krátkodobě zastupovat psychologa a v případě exchange studentů komunikuje s jejich organizací a hlasí případné špatné výsledky, což, pokud nejste opravdu líní, nehrozí.

Nabídka předmětů je velmi široká a je zde více sportovních možností, než čistě akademických, což mě dost překvapilo. Ale asi jsem se divit ani neměl. Povinně musím mít historii USA, což je pro mne neuvěřitelně nudný předmět a angličtinu. A dál jsem neměl ani ponětí, co si vlastně vybrat. Dostal jsem na výběr ze spousty možností, mezi nimiž bylo vaření, šití, domácí práce, milion sportů, posilování, řízení, práce na zahradě, zemědělství, péče o koně, krávy a tak dál.

Dalo mi to zabrat, ale po dvaceti minutách jsem měl rozvrh sestavený, ale o tom až někdy příště :-).

Totální výpadek proudu

V klidu jsme s Justinem sledovali televizi, zrovna jsme byli v půlce docela napínavýho filmu, když se ozvala neuvěřitelně hlasitá rána, po ní hučení a prapodivný zvuky. Pak zablikaly žárovky, chvíli se nic nedělo a potom už jen úplná tma v celém sousedství. Chvíli jsem zmateně hledal telefon a konečně jsem ocenil flash light app, kterou jsem si kdysi dávno stáhnul. Takhle jsem měl alespoň nějaké světlo, jenomže nebylo co dělat.

Všichni zmateně vybíhali z domů a když jsem se rozhlédl, byla tma v širokém okolí. Zpětně můžu říct, že se výpadek velikostně rovnal zrhuba rozloze Prahy 1 u nás doma. Sousedé volali elektrikáře a že prý to bude trvat okolo 3 hodin, než proud zase naskočí. Takže 4 pomyslel jsem si a rychle si zpočítal, že už budou tak tři ráno. A ten film byl fakt napínavej :-D.

Po chvilce nic nedělání jsme sebrali zahradní světla, který jsou na solární pohon a šli jsme se projít po golfovym hřišti, kde nás obklopovala neskutečná tma, jak všechna světla v okolí byla zhasnutá. Bylo to opravdu něco neuvěřitelnýho a tady na Floridě velmi neobvyklýho – za těch 26 let, co můj host dad žije v týhle oblasti, se to letos stalo poprvé.

Chvíli jsme si jenom tak povídali a leželi na posteli, ale to nás brzo přestalo bavit, a tak jsme se temným sousedstvím vydali na návštěvu k Justinově mamce. Jenom jeden dům po cestě měl záložní generátor a můžu říct, že takovej hluk bych teda doma poslouchat nechtěl. To už je lepší být pár hodin bez elektřiny.

Místo koukání na film jsme se teda prošli, poznal jsem další lidi a líp jsem se skamarádil s Justinem, takže to nakonec nebyl ani zkaženej večer :-). Proud nahodili okolo půlnoci a tak jsme ten film i dokoukali a šli spát.