Ruta Quetzal

Něktěří z Vás se zajímají, co to vlastně Ruta je, jak jsem se k tomu dostal, nebo co jsem všechno dělal. Sice se to netýká Ameriky, ale rozhodně to stojí za přečtení.

Ruta Quetzal je celosvětová soutěž/expedice. Každý rok je skupina studentů ze všech koutů světa vybranná na dobrodružnou cestu po zemích Jižní Ameriky a Španělsku. Podmínky jsou přísné, vždy jedou jen ti nejlepší studenti (nejde tu o známky, já měl 4 z chemie, jedná se spíš o motivaci, talent, a chuť dělat něco víc). Je třeba mluvit plynně španělsky a vyhrát uměleckou soutěž.

Já se o Rutě dozvěděl od své učitelky na španělštinu a ihned jsem se rozhodl, že se o to pokusím. Moc jsem neočekával, vždy vyhrávali jen studenti z dvojjazyčných gymnázií, ale rozhodně jsem měl chuť bojovat. Napsal jsem povídku o Sto rocích samoty, a pak jsem svou práci obhájil. Mé překvapení, poté co jsem vyhrál, bylo ohromné. Byl jsem první a ihned jsem se ve své škole stal slavným :-D.

Od španělského království jsem dostal vybavení a ještě před začátkem prázdnin jsem odletěl do Madridu, kde jsme se všichni sešli. Očekával jsem mnohé, ale že to bude takhle tvrdé, nikdy. Spali jsme ve stanech, sprchy byly jen studenné, často hasičskou hadicí, jídlo jsme měli tak třikrát denně a spánek... Toho jsme si moc neužili, často jsme chodili spát ve 3 ráno a z postele nás hnali v 6. Přesto to bylo nejlepších 5 týdnů mého života.

Přátelství, které jsme si za tak krátkou dobu vybudovali, je nezničitelné. Vím, že mi někteří zůstanou celý život a i když je třeba nikdy neuvidím, budeme si bližší, než lidi, co jsme je znali od malička.

Přijde mi velice těžké o Rutě psát, opravdu se toho stalo tolik, že to nejde popsat. Rozhodně ne v jednom článku. Procházeli jsme džunglí, pochodovali jsme ve tmě, celý den jen s litrem vody, chodili jsme na přednášky, jedli jsme typické kolumbijské jídlo, poznávali jsme jinou kulturu. Je toho mnohem víc, ale pokud chcete Rutu opravdu pochopit, musíte to prožít.

Místo slov nechám mluvit fotky, je to tak lepší a stejně po nich většina vždycky touží ;-).

                                                    Kolumbijský voják... docela malej :-)

                                          Deník jednoho z mých kamarádů.

                                                        Španělsko

                                                      Kolumbie

                                          Tyhle děti měly vlaječky všech zemí :-)

                                          Koupali jsme se asi tak dvakrát...

                                         Vesnice, kde byly ulice z hlíny... připadal jsem si jako

                                         v Africe.

                                          Miguel - on Rutu vymyslel.

                                         Hacienda na výrobu cukru.

                                         Naše časté pochody :-)

                                          Moje skupina  - Grupo 12.

Valentýn

Pár lidí se mě ptalo, jestli se v Americe oslavuje Valentýn tak velkolepě, jak je to prezentováno třeba ve filmech, nebo knihách. Abych pravdu řekl, tak já se o tenhle svátek nikdy moc nezajímal, ale když jsem pak viděl lidi s balónky, plyšovými medvídky a čokoládou, něco jsem si zjistit musel.

Svatý Valentýn byl kněz, kterému se nelíbilo, že se za sňatky musí platit nemalá suma, a že jsou tak chudí lidé připraveni o možnost vzít se. Tenkrát si řekl, že Bůh miluje všechny a láska by tedy neměla být upírána ani těm nejchudším. Začal oddávat potajmu, zadarmo. Po nějaké době na to naše skvělá církev přišla, a co se nestalo. Hodnostáři, ublížení ztrátou peněz, poslali armádu, čerstvě vzaté lidi brutálně zavraždili a podle legendy ještě živému svatému Valentýnovi vyrvali srdce z hrudi, nabodli ho na kůl a posadili doprostřed náměstí. Neslavíme to ale hezký svátek?

To ale samozřejmě většina Američanů neví a tak se musím smát, když po chodbách nosí všemožná srdíčka. Je to vlastně krvavé a rozbodané srdce nebohého člověka. Podle mě je Valentýn jen další komerční svátek, který se z lidí snaží (úspěšně) dostat peníze.

A jak to teda probíhalo ve škole? Už ráno jsem viděl lidi s balónky a dalšími vymoženostmi, a tak to pokračovalo celý den. Všichni byli buď celí šťastní, nebo hodně naštvaní, to podle toho, kolik čokolády dostali.  A já se jenom opatrně prodíral chodbami a snažil se vyhnout divokým balónkům. Já žádný nedostal, tak bych měl patřit do té naštvané skupiny, ale bylo mi to jedno :-).

Druhý (a snad poslední?) náboženský zážitek

Ještě než začnu, tak bych chtěl říct, že jsem se této akce zúčastnil jenom kvůli Vám. Jenom proto, abych mohl napsat tenhle článek. Nejsem to neskutečně obětavý? O tom jídle zadarmo radši mluvilt nebudu... :-D

Všechno to začalo, když jsem viděl kamaráda s krabicí sušenek. Zeptal jsem se ho, jestli jednu nemůžu dostat. Řekl, že ne, ale že v jeho Křesťanském klubu je spousta jídla zdarma. Dal mi propustku z hodiny. Já mu řekl, že nevím, jestli půjdu, ale pak jsem si pomyslel, proč ne, alespoň o tom napíšu.

Během homeroom jsem ukázal svou propustku a šel jsem. Moc jsem od klubu neočekával, náboženství mě zajímá jen v teoretické rovině a praktikujícím křesťanem se nejspíš nikdy nestanu. Na to, že nás Ježíš zachránil nevěřím, a jak už jsem říkal, radši přijdu do pekla...

V té místnosti, kam jsem šel, mě hned uvítal hrozně charizmatický mladík okolo 26 let, který tam přišel mluvit o Ježíši. Já mu řekl, že nejsem věřící a k této víře mám své výhrady, protože si myslím, že by Bůh nemohl dopustit tolik krutostí a nespravedlností včetně násilného obracení na jeho víru a on odpověděl typicky "Já jsem byl taky takový."

Pak jsem si dal pár sušenek a usadil jsem se vedle svého kamaráda. Netušíce, že se jedná o kázání, jsem čekal něco zajímavého, ale hned v první minutě jsme se začali modlit, tak jsem jen pozoroval přesvědčení ostatních. Nakonec ten mladík začal předčítat z bible a vysvětlovat různé pasáže. Tak jsem se jenom tak usmíval a pokyvoval hlavou.

Je pravdou, že on byl opravdová osobnost, měl výborný slovní projev, velmi hezky se poslouchal, ale spíš ve smyslu hezké pohádky, nebo mýtu. Nic co bych přijal za své...

Úplně na konci jsem byl obejmut svým kamarádem a pak jsem se pomalu vytratil. Stále jsem stejný, Ježíš mě neosvítil, i když prý s námi byl v té samé místnosti ;-).

Víru opravdu nezlehčuji, ani se věřícím nevysmívám. Tady v Americe mám věřící kamarády, můžu s nimi o svých a jejich názorech mluvit otevřeně, nikdo mne nějak výrazně k víře nepřemlouvá a ani já nejsem ve svých postojích radikální. Jsem rád, že jsem se i tohoto setkání zúčastnil, protože mně zajímá všechno :-).

Co mi Amerika zatím přinesla

Po mém článku Finals, se mi zdá, že jsou někteří lidé zmatení a nejistí, jestli je ten pobyt vlastně k něčemu. Může se zdát, že je to ztráta času, ale rozhodně není! Dalo by se říct, že je to jedna z nejdůležitějších zkušeností v životě. Tenhle článek Vám ukáže proč a jak :-).

První změnou, které jsem si všiml, je samozřejmě znalost angličtiny - je to také důvod proč většina lidí odjíždí. Mluvím plynule, rozumím 95% věcí v běžných rozhovorech a nemám problém s komunikací, ani učením. Knížky už si nemusím v hlavě překládat do češtiny, jenom je čtu. Baví mě to, je to super. Ohledně přízvuku... Ten je bohužel pořád trošku český, jako předtím, a to se ani nezmění. Zbavit se přízvuku jde jenom do 12 let, poté je to téměř nemožné.

Obecně jsem mnohem vyrovnanější a samostatnější (musím si prát oblečení, umývat nádobí, nemám tu maminku, co by se o mě starala). Se sebevědomím jsem nikdy neměl problémy, tam se toho moc nezměnilo. Jen jsem se ujistil, že to zvládnu i v cizí řeči. A to dvakrát, v Kolumbii a Americe.

Udělal jsem si spoustu nových a dobrých kamarádů a známých. Ti nejbližší mi zůstanou celý život, nejspíš je znovu uvidím a alespoň s nimi budu v kontaktu na skypu, nebo facebooku. V Americe teď mám rodinu, za kterou se můžu vrátit. Je to poměrně dobrý pocit.

Já za nejdůležitější považuji mojí osobní proměnu. Stalo se toho moc na to, abych to popsal v jednom článku a většina se nehodí pro blog z Ameriky, jelikož se jedná o spirituální a filosofické otázky. Ve zkratce mám jiný pohled na svět, život, vládu a naší společnost. Uvědomil jsem si, že všechno není tak skvělé, jak se tváří. Je mi líto lidí, co se ženou za falešnými modlami, penězi, nebo slávou. Stal jsem se lepším člověkem, ale pořád před sebou mám dlouhou cestu ke zlepšení.

Za poslední odstavec nemůže Amerika (ta je velmi komerční, plná korporací, ne úplně smysluplných předpisů…), ale můj učitel filosofie - neuvěřitelně vzdělaný a motivující člověk. Jsem strašně rád, že jsem ho poznal. Otevřel moje oči a já teď doufám, že pomůžu jiným lidem, jako pomáhá on.

Abych to nějak shrnul a přestal plácat o sobě (stejně to nikoho moc nezajímá :-D), tak bych řekl, že pokud máte tu možnost, tak určitě do zahraničí na rok jeďte. Ale pozor, začátky budou těžké!

Americký fotbal/ Super Bowl

Abych pravdu řekl, tak jsem na žádné hře nebyl. Ani ve škole, ani nikde jinde. Prostě mě to nezajímalo. Nejsem velkým fanouškem diváckých sportů, i když rád běhám, ale sledování lidí pobíhajících po hřišti mě nikdy nelákalo.

Jediné, co můžu popsat je snad atmosféra a reakce lidí. Fotbal je tu fakt velký, hlavně ve škole. Členové fotbalového týmu mají mnohé výhody, jsou považování za oblíbené děti a projde jim víc věcí, než nám smrtelníkům. To samé platí pro roztleskávačky.

Na fotbalové hry se chodí často, učitelé se druhý den ptají, kdo vyhrál a jak to šlo, fotbalisti nosí své dresy a tváří se pyšně. Mě je z nich do smíchu, jsou většinou přihlouplí a bez smyslu pro humor.

Mimo školu je fotbal také oblíbený - zdejší tým Gators má velkou podporu, lidi nosí trička a mikiny s motivy krokodýla a tak podobně. Mě se to moc netýká, je mi to jedno, a když se někdo doma dívá, tak si jdu číst do svého pokoje :-).

Super Bowl

No, co bych o tom tak napsal? Největší utkání sezóny, tady se rozhodne, který tým bude první a získá tak všechnu slávu.

Lidi pořádají párty, nakupují jídlo, zvou příbuzné a kamarády. U některých americké pivo teče proudem, jinde jsou to limonády (já pil vodu - cola a podobný hnusy mi nechutnají...) a statisticky je to ten nejoslavovanější svátek. Dokonce i víc, než Vánoce, nebo Díkuvzdání. Američani.

Já jsem byl pomalu nucen jít na takovou Super Bowl party k synovi mého host fathera a ani mi to tolik nevadilo - reklamy jsou naprosto úžasné. Polovina Ameriky tenhle zápas sleduje jenom kvůli tomu. A je o co stát! Jedná se o kreativní díla a také je to nejdražší vysílací čas, který si můžete koupit.

Pobavil jsem se :-).

Finals, aneb pololetní zkoušky

Před chvílí se vše zdálo neuvěřitelně vzdálené, s tím i pololetí a finals. Ale čas letí neuvěřitelně rychle, takže tu ty testy byly dřív než bych se nadál. Jsem v půlce programu, moc času v USA mi už nezbývá a někteří studenti už odjeli domů. Ani jsem se s nimi nerozloučil, ale na druhou stranu jsme se moc nepřátelili.

Asi Vás zajímá, jak to probíhalo ve škole. Pokusím se to popsat podrobně, ale ono toho zase tolik není. Na finals nás profesoři začali připravovat zhruba tři týdny v předstihu, dostali jsme studijní materiály, které jsou v podstatě otázky z testu samotného, jenom v jiné formě. Byl jsem natolik líný, že jsem si je ani nepřečetl, ale výsledek to stejně nezměnilo.

První den byl poměrně jednoduchý, měli jsme zkrácený rozvrh a na konci dne jsme měli dvě hodiny na první test. Já měl angličtinu, která byla hrozně lehká. Test měl 90 otázek, dal se vyplnit za půl hodiny a ta úroveň byla opravdu primitivní. Poté jsme ještě napsali esej na téma "Média", kterou jsem měl taky hotovou téměř okamžitě.

Druhý den jsme měli dva testy - americkou historii a posilování. Oba předměty jsem považoval za blbý vtip - otázky byly naprosto primitivní. Co posilování přináší? A) Svaly, B) Peníze, C) Nový dům, D) Slávu. A tak dále... Nemusel jsem se na to učit a přesto jsem dostal "A". Stejným způsobem probíhá i jejich maturita, takže se pak člověk nesmí divit, proč nejsou Američani příliš vzdělaní, i když absolvují střední školu.

Třetí den jsem měl španělštinu a tvůrčí psaní. Ze 100 otázek ve španělském testu jsem pokazil dvě, což je skoro perfect score :-). O eseji ani mluvit nebudue, prakticky stačilo opsat pár vět z přiloženého dokumentu a doplnit něco ve stylu "Tento dokument je velmi zajímavý." Tvůrčí psaní ale dopadlo o něco hůř - tam jsme měli teorii, na kterou jsem se úplně vykašlal. Fakt se mi nechtělo studovat anglické pojmy. Člověk je holt líný i v lehké škole.

Poslední den testů jsem měl také dva nejtěžší - žurnalistika a filosofie. Naštěstí jsem oba předměty miloval a tak mi učení ani nevadilo. Na filosofii jsem si musel vypsat poznámky a pak se je naučit, ale dělal jsem to rád. Trošku se to přiblížilo k obyčejnému českému testu. Nejvíc se mi ale líbila zkouška z žurnalismu - za úkol jsme měli předvést malý rozhovor před třídou. To jsem si užil :-D.

Abychom všechen ten stres zvládli, tak nám ve škole dali dvoudenní volno, na což jsem si nestěžoval. Moje nejhorší známka z těhle testů byla B a to i z filosofie. Škola tu je opravdu jednoduchá, musím se opakovat.

Podivné Vánoce

Ještě než jsem odjel, tak jsem si myslel, že o Vánocích mi rodina bude chybět nejvíc. Asi zklamu mamku s taťkou, ale tolik se mi po nich nestýskalo. Dělo se toho prostě moc a na myšlenky o domově nebyl čas.

Na Floridě je pořád teplo, takže nějaká Vánoční atmosféra se vůbec nekonala. Lidé se to tu snaží kompenzovat výzdobou a světýlky. Z toho co jsem viděl, mohu říct, že některé domy jsou až nevkusně udělané, se sochami Santy, sobů a podobných blbostí. Ve škole jsme výzdobu neměli.

Zhruba tak dva dny před Štědrým večerem mi kamarád napsal, jestli bych s ním prý nechtěl jít do kostela a pak na rodinnou večeři. Jasně, že jsem řekl ano, v kostele jsem za celou dobu tady nebyl a tak mě jedna mše nezabije.

Jeho rodina, celá nastrojená v košilích, mě vyzvedla okolo půl pátý a už jsme jeli. Já měl džíny a mikinu, tak jsem si připadal trošku hloupě, ale tak co... v kostele jsem nikdy nebyl a asi už se tam ani nikdy nevrátím. V autě jsme si chvíli povídali, kamarádovi rodiče se mě vyptávali na všechno možné a tak jsem zdvořile odpovídal :-D.

V tom kostele už všichni věděli, že tam přijedu, tak jsem byl hezky přivítán a usadili mě vedle kamarádova dědečka. Než samotná mše začala, tak jsem tam jenom tak posedával a koukal se, co se vlastně děje. Byl jsem z toho celý zmatený.

Začalo to videem o tom, že Bůh a Ježíš je všude, i uvnitř nás. Prý je zbytečné to popírat, jinak přijdeme do pekla. To mi ani moc nevadí, pokud je to pravda, budu mít tu čest potkat velikány jako je Dalai Lama, nebo Ghandí, protože ani jeden nepřijali Ježíše, jako svého spasitele. Co bych dělal v "nebi" se zločinci, vrahy, úchyly a podobnou havětí, co na smrtelné posteli přijala "spasitele", stejně nevím.

Bohoslužba pokračovala zpíváním koled a pak krátkým proslovem kněze. Nebylo to zas až tak nudné, 

znovu by se mi sem nechtělo, ale rozhodně jsem se dozvěděl pár nových legend.

A teď večeře u kamaráda, no tam byla celá jeho rodina, bez problémů mě přijali mezi sebe, pořádně jsme se najedli, dokonce jsem dostal dárek (nějaké sladkosti a dárkovou kartu do kina - fakt mě to potěšilo) a nakonec jsme hráli deskové hry. Docela zábava, alespoň jsem nemusel myslet na domov a jak mi to všechno chybí.

Ráno, doma, jsme si žádné dárky nerozbalovali, v mé rodině se na tradice moc nehledí (a taky tu nejsou žádné děti). Takže o Santu jsem přišel, ale Ježíšek je stejně lepší :-).

Druhý den, tentokrát se svou host family, jsem oslavil Vánoce po druhé. Měli jsme rodinnou večeři v domě jedné staré paní (pořád se nevyznám v jejich rodinných vztazích), kde to bylo neskutečně zakouřené a nechutné. Ani se mi to jídlo nechtělo jíst, protože mělo pachuť kouře. Můj host father tu část rodiny naštěstí nemá moc v lásce a tak jsme odešli poměrně rychle.

Abych to nějak ukončil, Vánoce to nebyly nejlepší, ty tradice co máme doma se mi líbí mnohem víc, ale také to mohlo být horší. Dostal jsem nějaké oblečení, sluchátka k iPhonu a fotbalovej míč, kterej tu stejně nechám, jelikož mě fotbal moc nezajímá ;-D a budu šetřit místem v tašce.