První den na americké high school

Tak a je to tady, škola. Docela jsem se i těšil, byl jsem plný nadšení a chtěl jsem poznat nové lidi. To bylo večer předtím, než jsem musel vstávat v pět ráno, jenom abych se stihl vysprchovat, nasnídat, připravit si sandwich a hodit do batohu sešit a propisku. Pak už jsem utíkal na autobus, rovnou cestou do školy.

Samozřejmě že ještě byla tma a tak jsem v autobuse usnul, ale každou zastávku jsem se probouzel, protože paní řidička rozsvěcela světla. Nastupujeme první, většinou tak v 6:25 a do školy se dostáváme v 6:50, což mi přijde naprosto zbytečné, vzhledem k tomu, že samotná výuka začíná až v 7:33. Sedačky jsou dost blízko u sebe a téměř nemám místo na nohy. A to jsem docela malej. První den jsem udělal tu chybu, že jsem si vedle sebe nepoložil batoh a potom jsem ještě musel sedět s někým. Od té doby sedávám jen se svým batohem, jako většina lidí. Je to tak pohodlnější.

Z autobusu vystupujeme přesně v 7 a s dvou tisícovým davem jsem se vydal dovnitř, na školní dvůr, kde si všichni hrozně nahlas povídali a já si připadal neuvěřitelně ztracený. V tu chvíli jsem si přál být doma, kde bych ještě pořád měl prázdniny a totální pohodu. Našel jsem třídu, do které budu muset jít, ale vzhledem k tomu, že tam nikdo nebyl, tak jsem se vrátil na dvůr a jenom tak postával u zdi a koukal na lidi okolo sebe. Ten den jsem ani s nikým moc nemluvil.

Zvonek mě vysvobodil z toho utrpení, který jsem musel prožívat a tak jsem šel na svou první hodinu. Měl jsem ten den španělštinu, ale to se během prvního týdne změnilo. Úroveň výuky mi připadala jako v první třídě naší základní školy, ostatní studenti měli na tváři nic netušící výrazy a já jsem se svou španělštinou naprosto vynikal. Bylo to tak jednoduché. Učitelka nejprve představila sebe a pak samozřejmě upozornila na mě a tak jsem se musel postavit a říct, jak se jmenuju a odkud jsem. Pohoda.

Nebudu tady podrobně rozepisovat své hodiny, pro to si vyhradím samostatný článek. Důležité je, že jsem s mapkou v ruce bloudil po kampusu a snažil se zorientovat. Dalo mi to docela dost práce, abych pravdu řekl, ale zatím jsem během 6 minut přestávek vždycky z jedné třídy do druhé stačil přejít. Dá se do toho vkombinovat i zastávka na záchodě, ale nic víc. Nějaké vykecávání s kamarády, nebo pozdní studium na test nehrozí.

Den se vlekl, ale nakonec konečně přišla pauza na oběd. Měl jsem připravený sandwich a tak jsem se posadil na lavičku a prohodil pár slov s dalšími studenty, co tam seděli tak sami, bez kamarádů. Stále jsem si přál být zpátky doma :-D.

Poslední zvonek, konečně byly 3 a já mohl jít hledat svůj autobus. Došel jsem na parkoviště a chvíli bloudil, ale nakonec jsem se domů dostal. A na závěr bych snad jen dodal, že se mi škola ale vůbec nelíbí :-).

Volba předmětů na americké high school

Jakmile jsem si vyřídil lékařskou zprávu, kterou tady potřebujete k nastoupení do školy, jsme se s mým host fatherem vydali do mé highschool. Bylo to poprvé, co jsem tam jel a i když jsem komplex viděl na google maps, tak mě překvapilo, jak daleko od civilizace se ta škola vlastně nachází. Je obklopená loukami, poli a zemědělskými zvířaty. A taky palmami, které jsou tu opravdu všude.

Šli jsme rovnou cestou do kanceláře takovou prázdnou chodbou, jejíž jedinou výzdobu tvořily vitrýny s trofejemi, které školní týmy získaly. Obecně, školní pýcha je zde hodně přeceňovaná a někdy to téměř vypadá tak, že pokud nehrajete americký fotbal, jste abolutní looser a nemáte ve škole žádné postavení. Já jako Čech, to přeceňování sportu nechápu. Opět se setkávám s tím, že jiný kraj je jiný mrav.

Chvíli jsme čekali a pak na nás přišla řada u takové větší dámy, která na stole měla hrnek velikosti malého pivního soudku, o kterém jsem si myslel, že je vtip a když se z něj napila, málem jsem vyprskl smíchy. Dostali jsme spoustu papírů na vyplnění, opět se ptali na naprosto stupidní otázky, jako například jak se jmenovala vaše babička a podobné nesmysly. Nechápu na co to potřebují.

Jakmile tohle bylo za námi, museli jsme opět čekat, tak jsem alespoň poslouchal mého host fathera a tu tlustou paní, jak si stěžují na to, že nefunguje klimatizace. Musel jsem se nad tím pousmát, jelikož mě byla skoro zima a oni tam umírali vedrem.

Nakonec se objevila mladší paní, která svou výškou připomínala hobita a pozvala nás k sobě do kanceláře. Její funkce guidance councelor je poměrně rozsáhlá. Tato osoba vám pomáhá vybrat si předměty, mluví s vámi o vašich problémech, může krátkodobě zastupovat psychologa a v případě exchange studentů komunikuje s jejich organizací a hlasí případné špatné výsledky, což, pokud nejste opravdu líní, nehrozí.

Nabídka předmětů je velmi široká a je zde více sportovních možností, než čistě akademických, což mě dost překvapilo. Ale asi jsem se divit ani neměl. Povinně musím mít historii USA, což je pro mne neuvěřitelně nudný předmět a angličtinu. A dál jsem neměl ani ponětí, co si vlastně vybrat. Dostal jsem na výběr ze spousty možností, mezi nimiž bylo vaření, šití, domácí práce, milion sportů, posilování, řízení, práce na zahradě, zemědělství, péče o koně, krávy a tak dál.

Dalo mi to zabrat, ale po dvaceti minutách jsem měl rozvrh sestavený, ale o tom až někdy příště :-).

Totální výpadek proudu

V klidu jsme s Justinem sledovali televizi, zrovna jsme byli v půlce docela napínavýho filmu, když se ozvala neuvěřitelně hlasitá rána, po ní hučení a prapodivný zvuky. Pak zablikaly žárovky, chvíli se nic nedělo a potom už jen úplná tma v celém sousedství. Chvíli jsem zmateně hledal telefon a konečně jsem ocenil flash light app, kterou jsem si kdysi dávno stáhnul. Takhle jsem měl alespoň nějaké světlo, jenomže nebylo co dělat.

Všichni zmateně vybíhali z domů a když jsem se rozhlédl, byla tma v širokém okolí. Zpětně můžu říct, že se výpadek velikostně rovnal zrhuba rozloze Prahy 1 u nás doma. Sousedé volali elektrikáře a že prý to bude trvat okolo 3 hodin, než proud zase naskočí. Takže 4 pomyslel jsem si a rychle si zpočítal, že už budou tak tři ráno. A ten film byl fakt napínavej :-D.

Po chvilce nic nedělání jsme sebrali zahradní světla, který jsou na solární pohon a šli jsme se projít po golfovym hřišti, kde nás obklopovala neskutečná tma, jak všechna světla v okolí byla zhasnutá. Bylo to opravdu něco neuvěřitelnýho a tady na Floridě velmi neobvyklýho – za těch 26 let, co můj host dad žije v týhle oblasti, se to letos stalo poprvé.

Chvíli jsme si jenom tak povídali a leželi na posteli, ale to nás brzo přestalo bavit, a tak jsme se temným sousedstvím vydali na návštěvu k Justinově mamce. Jenom jeden dům po cestě měl záložní generátor a můžu říct, že takovej hluk bych teda doma poslouchat nechtěl. To už je lepší být pár hodin bez elektřiny.

Místo koukání na film jsme se teda prošli, poznal jsem další lidi a líp jsem se skamarádil s Justinem, takže to nakonec nebyl ani zkaženej večer :-). Proud nahodili okolo půlnoci a tak jsme ten film i dokoukali a šli spát.

Výlet do Jacksonville

Pomalu přišel pátek a s ním i víkendový výlet do jednoho z největších měst ve Státech; Jacksonville. Můj host father odtamtud pochází, takže to nebylo úplně od věci a navíc tam jsou hezké pláže a já se na koupání v oceánu těšil. Stejně mě sezení doma začínalo nudit.

Všechno to začalo už ve čtvrtek večer, kdy jsme měli večeři s rodiči Justina (host fatherův vnuk ;-)) v restauraci Sweet tomatoes, která se ze začátku tváří jako místo, kde se zdravě najíte – první co vidíte po vstupu je velký salátový bar, kde si každý může nabrat, co mu hrdlo ráčí. Ale jakmile zaplatíte a projdete kasou, dostanete se do takové obří jídelny, sněz co můžeš, která je přecpaná těmi nejnezdravějšími věcmi, od zmrzliny, přes pizzu, až po tučné hamburgery :-D.

Z téhle restaurace jsme jeli do Justinova domu pro jeho věci na celý týden (posledních pár dní prázdnin jsme strávili spolu) a pak jsme se vrátili k nám domů. Tady jsme se chvíli koukali na televizi, už ani nevím na co a pak jsme šli spát. Ráno musíme vstávat brzy, host father má ještě nějakou práci a my pojedeme s ním, jelikož je to po cestě.

Okolo deváté nás vyhodil v mekáči s penězi na snídani, která se od té v česku lišila jen jiným kelímkem na pomerančový džus. Je vidět, že velké frančízové organizace se snaží jídlo udržet všude stejné. A daří se jim to. Tam jsme oba hráli hry na iPhonech a občas prohodili pár slov. Já jsem se pořád trošku styděl mluvit anglicky a neměl jsem tak chuť začínat rozhovor, Justin byl s hrama spokojenej. Oběma nám to vyhovovalo.

Následovně jsme se přemístili do Starbucks, kde jsem si nejdřív dal smoothie, který mimochodem nebylo zrovna nejlepší, ale pak jsme společně objevili novinku a to cool lime refresher (osvěžující nápoj se spoustou cukru a limetek – tak trošku připomíná mojito) což je asi to nejlepší pití, který tam můžete dostat. Každej jsme měli asi tři a není nutno dodávat, že jsme si ani neuvědomili, jaký peklo bude čtyř hodinová cesta ;-D. Tady už jsme se dali do řeči a chvíli si i povídali, telefony v kapsách.

Po dvou hodinkách nás host father konečně vyzvednul a vyjeli jsme směrem na pláž!! Celou cestu jsme se střídali o nabíječku na iPhone, které tu mimochodem mají v každém autě, hráli hry a snažili se nějak odreagovat od nutkavé potřeby použít záchody :-D. Na oběd jsme se zastavili v burgerovém řetězci Wendy, kde jsem si dal střední cheeseburger s hranolkama a skoro jsem měl problém ho sníst.

Dorazili jsme až na večer a ubytovali se v hotelu přímo na pláži. Justin a já jsme se okamžitě rozběhli do bazénu, na koupání v moři už bylo moc pozdě, mezitím co host dad surfoval po neskutečně pomalém internetu. Na večeři jsme jeli ven (jak jinak) do nějaké barbeque restaurace, kde jsem si dal kuřecí salát a všichni se na mě udiveně koukali, když jsem ho jedel bez dresingu. Jiný kraj, jiný mrav...

Večer jsme byli asi do půl noci v bazénu a ve vířivce, povídali si a užívali prázdnin. Tohle budou momenty, na který budu vždycky vzpomínat, přeci jen to bylo neuvěřitelně příjemný a s takovou zvláštní, nepopsatelnou atmosférou.

Sobotu jsme strávili střídavě ve vířivce, bazénu a oceánu, kde jsme zápasili s vlnama, které měly větší sílu, než by se na první pohled mohlo zdát a úspěšně nás odnášeli dál a dál od naší pláže. Atlantický oceán je něco jiného, než Středozemní moře, na které jsem byl zvyklý.

V neděli jsem potkal host fatherovu sestru a jejího manžela, chvíli jsme pokecali a pak vyjeli směrem do St. Augustín, kde je jedna z nejkrásnějších pláží na Floridě. Snídani jsme opět měli ve Starbucks a oběd po cestě někde venku.

Pláž je v nějakém Národním parku a za vjezd se platilo asi 12 dolarů. Jak velké bylo moje překvapení, když jsme se jenom vyfotili a jeli pryč místo pár hodin povalování se na sluníčku a plavání. Já bych takhle peníze teda nevyhazoval, ale je pravda, že to místo bylo fakt hezký a velmi dobře udržovaný.

Čekala nás další čtyř hodinová cesta domů a s ní spousta her a taky trocha té nudy. Tím také náš výlet skončil a mě čekal poslední týden prázdnin a potom už škola!

Začátky na Floridě

Když jsem úspěšně dorazil na letište v Tampě a vyzvedl si mě můj host father, tak to všechno tak nějak začalo, jelikož let jsem bral jako něco před mojí americkou zkušeností ;-D. A co se teda dělo potom?

Můj hostfather a jeho vnuk (je skoro stejně starý, jako já a navíc sympaťák :-)) jsme se vydali k autu. A nebyl to žádný velký truck, jak jsem doufal, ale pouze malej hybrid. Potlačil jsem takový napůl zklamání nad tím, že nebudu celý rok jezdit v obřím autě :-D a s pomocí mého „host-brothera“ (nevím, jak bych ho jinak nazval) jsem naložil mou tašku a pro jednou jsem byl rád, že kufr není ani o kousek výš. Tam už bysme to asi ani nevyzvedli.

Z letiště domů to je asi hodinka cesty, kdy na mě střídavě mluvil můj host father a jeho vnuk, přičemž já se zmohl jenom na občasné Oh really? Oh, that´s interesting! a byl jsem celý vyjevený a koukal se kolem sebe. I tak jsem se snažil komunikovat, přeci jenom, s těmito lidmi budu žít celý rok a nerad bych udělal špatný dojem první hodinu, co jsme spolu.

Dům, ve kterém bydlím, se nachází kousek od jedné z větších silnic, takže to není zas až tak hluboko v sousedství a hned za naším dvorkem je obří golfové hřiště, takže máme dokonalý výhled. Občas se prý stane, že některý z golfistů rozbije okno, ale to tady nikoho netrápí. A já jsem rád, že tu to hřiště je, protože se na něm dá krásně procházet, anebo dělat blbosti. Co mě trošku štve, že tu nemám bazén, ale tak nemůžu mít všechno, že?

Hnedka ten den jsme jeli na večeři do italské restaurace, kde jsem s radostí zjistil, že za sebe nemusím platit útratu a pak ještě do AT&T, což je mobilní operátor. Tam nám řekli, že nejdřív musím zajít do Apple, abych zjistil, jestli můj iPhone je odemčený. Já jsem si byl jistý, že ano, ale můj host father trval na tom, že do Applu zajít musíme a tam nám nakonec taky nic neřekli. Bylo asi devět večer a já si myslel, že už nikam nepojedeme, ale to jsem se zmýlil. Ještě jsme jeli do Home Depo, což je obchod na zbůsob našeho českého Bauhausu. Host father koupil branku pro psa, aby nelezl do mé části domu (ano, mám tu svou koupelnu, pokoj a ještě jeden pokoj, kde občas někdo přespí a to vše je oddělené právě tou brankou :-D). Ještě chvíli jsem se snažil o nějakou konverzaci, ale byl jsem unavený a tak jsem šel spát.

Dorazil jsem v pondělí a celý týden se nic moc nedělo – host father byl v práci a já nevěděl, co bych tu mohl dělat. Bez auta nic... Jednou jsem se teda vydal na procházku po okolí a byl jsem rád, že jsem se neztratil, protože to tu všechno vypadá úplně stejně a od baráku na dojití tu není nic, co by stálo za zmínku. Kdybych měl kolo, mohl bych si zajet do relativně blízké benzínky, ale kolo nemám a chodit tak daleko se mi nechce. A ani na tom kole by to v tuhle roční dobu nebylo zrovna příjemné – na Floridě je vlhko a teplo, takže se spotíte během pár okamžiků. Naštěstí tu tedy mají klimatizaci, ale někdy to s ní tak přehánějí, že uvažuji o nošení mikiny a téměř vždycky se těším, až se z auta/obchodu dostaneme ven a já se budu moct ohřát. Víc se začalo dít až o víkendu, ale o tom napíšu samostatný článek ;-).

Odlet do USA

Tak a je to tady, den kdy uvidím svou rodinu naposledy na dalších deset měsíců.

Na letiště jsme se vydali okolo desáté ráno, poté co jsem si dobalil svou obří tašku (ano, pořád jsem neměl sbaleno, ani v den odletu) a s radostím jsem si dal tři cheeseburgery, protože jsem do sebe ráno nemohl nic dostat. A ukázalo se to jako docela dobrý nápad, protože jsem pak dlouho nic nejedl.

Na letišti je novinkou self check-in, kde naskenujete do takové mašinky vaši letenku, nebo opíšete příslušné číslo, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, palubní letenku do USA jsem z toho nedostal – prý protože mi ještě nebylo osmnáct.

Vyhledal jsem teda pomoc letušky a dostal jsem se k části odbavování, kde jsem už dopředu mohl říct, že letím do Států. Letištní asistentka, která byla odněkud z východu a její češtině jsem skoro nerozumněl, se mě začala s formulářem v ruce vyptávat, jestli jsem si balil kufr sám, nebo jestli s ním někdo přišel od té doby do styku. Také jsem byl upozorněn, že už od nikoho nemám přijímat žádné dárky – mohlo by se jednat o výbušinu a v minulosti už se takové případy staly. Atd, atd... Otázek bylo doopravdy spousta a většina z nich neměla žádný smysl. Úplně nakonec chtěla vidět můj formulář J-1 a pak mě konečně pustila dál.

Přes tuhle kontrolu jsem se dostal až k samotnému odbavení, kde mi vytiskli palubní letenky – z Prahy až do Tampy (přestupovat budu v New Yorku na JFK – jednom z nejrušnějších a největích letiští na světě ;-)) a převzali si mé zavazadlo. Samozřejmě, že bylo těžší, než byl povolený limit (23 kilogramů) a tak jsem musel asi tisícovku doplácet. Hlavní ale bylo, že jsem se těžkýho kufru zbavil a nemusel jsem ho dál vláčet.

Jen s batohem jsem se procházel po letištní hale, stále jsem měl víc jak dvě hodiny a tak jsem si užíval poslední chvíle s rodinou. Zhruba po půl hodině jsme pomalu zamířili k celní kontrole, odkud už jsem musel sám, za dalším dobrodružstvím. Ještě že jsem netušil, co mě vlastně čeká, jinak bych se na to vykašlal a schoval bych se mamce pod sukni :-D.

Nakonec už bylo i toho postávání před celní kontrolou dost a tak jsme se rozhodli se definitivně rozloučit. A bylo to těžší, než jsem si myslel. Najednou se mi ani pryč nechtělo a pobyt jsem nepovažoval za až tak dobrý nápad.

Bez problémů s celníky jsem se dostal do duty free zóny a naposledy zamával rodičům. Pak už jsem se vydal najít svou bránu, abych všechno stíhal. Tam mě měla čekat další kontrola, ale já si nebyl jistý, zdali jsou za touto zónou záchody (lety do Ameriky jsou na úplném konci terminálu T1, kde je vyhrazen specielní prostor se zvýšenou ostrahou) a tak jsem se asi hodinu procházel po zbytku terminálu, nakukoval do obchodů, nudil se a posedával na lavičkách. Bylo asi 12:10 a já odlétal až ve 13:25, měl jsem tedy stále dost času.

Celou dobu, kdy jsem se nechystal do toho prostoru vstoupit, byly oba vchody naprosto volné a prošel bych během pár vteřin, ale jakmile nastal čas mého odletu, vytvořila se obrovská fronta a já musel čekat nejméně dvacet minut.

Na letadlo jsem se dostal poměrně rychle, usadil jsem se a chvíli si četl knížku, kterou jsem si vzal z domova. Byl jsem na chvíli spokojený, že následujících osm hodin nemusím nic dělat, hledat anebo se nervovat, jestli všechno stihnu.

Take off proběhl hladce, ani jsem si pomalu nestačil všimnout, že jsme ve vzduchu. Nevím, jestli jsou to jenom vzpomínky, ale jasně si pamatuji, že když jsem létal jako malý, tak mě ta rychlost potřebná ke vzlétnutí tlačila do sedadla a zaléhaly mi uši. Tentokrát se nic takového nedělo. Škoda, docela jsem se na to těšil ;-D.

Na palubě se toho nejdřív moc nedělo, ale pak mě paní sedící vedle mě oslovila, jestli jsem prý exchange student, tak jsem řekl, že ano. To jsem totiž netušil, o čem mi začně vyprávět a rozhovor opravdu začal velice nevině. Otázky typu kam letím, jestli se těším atd. Paní byla ruská američanka a i já jsem mluvil anglicky líp, ale snaha se cenní, že?

A věříš v boha? Zeptala se mě po pár minutách rozhovoru. Moje odpověď byla záporná a tím jsem se vystavil téměř dvouhodinovému proslovu o bohovi, Ježíši a o tom, jak se za mě obětoval. Perličkou na dortu bylo, když se mě paní zeptala, jestli chci přijmout boha, jako svého pána a že jsem posedlý ďáblem, který mi našeptává, že bůh neexistuje. Opět jsem odpověděl záporně, načež se milá paní urazila a po zbytek letu se mnou naštěstí nemluvila.

Jídlo na palubě – těstoviny s kuřecím masem a rajčatovou omáčkou, byly poměrně dobré, ale porce byla šíleně malá, takže jsem měl hlad. A teď si vzpomeňte na ty cheeseburgery, no nevím co bych dělal, kdybych si je ráno nedal :-D. Po tomto obědě jsem se pokusil chvíli spát, aby mi let rychleji utekl – filmy v letadle se nedaly sledovat, jelikož polovina televizí byla nefunkčních a hrálo mi jen jedno sluchátko. Potom, co jsem nemohl spát, jsem to vyřešil sledováním iPodu, kde jsem měl hlavně animovaný komedie z doby, kdy jsem iPod dostal, ale i tak to byla příjemná změna monotóního letu. Měl jsem sedadlo do uličky, nemohl jsem tedy sledovat okolí...

Letuška nám každému dala dva formuláře, které bylo ještě před přistáním třeba vyplnit, abychom mohli v klidu projít celní konrolou. Naštěstí jsem na to byl připravený, měl jsem i propisku, tak jsem to měl hotové za pár minut. Konkrétně se jednalo o formuláře I-94 a 6058B a pokud jenom trochu umíte anglicky, není s tím problém. Opět se zde ukazuje, že jedu do USA, jelikož se ptají na to, jestli náhodou nepašuju zemědělskou půdu.

Chvíli před přistáním jsme dostali zmrzlinu a sandwich – opět platí to, že jídlo bylo dobré, ale neskutečně malé porce, takže jsem se moc nenajedl. Letadlo dosedlo hladce a ještě dřív, než mělo. Bylo zhruba 16:00 a můj let do Tampy měl odlétat až ve 20:05, měl jsem tedy spoustu času na to všechno najít a vyřídit. S úsměvem na tváři jsem prošel letištěm, které vypadalo velice staře a neudržovaně, až k další celní kontrole.

Tam jsme byli seřazeni a já se dal do řeči s jedním Čechem, který odlétal dál do San Francisca na dovolenou, tuším že za svými kamarády. Bylo příjemné a povzbuzující si s někým popovídat a ještě se ujistit, že jsem výše zmíněné formuláře vyplnil správně. Dostal jsem se až k celníkovi, kontrolujícímu oba formuláře a mé vízum. Netvářil se moc příjemně a já se mu ani nedivím, jelikož na letišti byla právě porouchaná klimatizace a v sále příšerné vedro. Ukázalo se však, že poměrně příjemný je, vše se vyřídilo docela rychle a já mohl pokračovat. Jediný problém, co měl, bylo přečíst mou jedničku, ale po chvilce snažení jsem mu to vysvětlil.

Našel jsem pás na výdej zavazadel a čekal, nervózně pozoroval dlouhou frontu lidí, která se postupně tvořila a pokukoval na hodinky, zdali mám stále své tři hodiny na přestup. Měl jsem je, ale nakonec se všechno ukázalo být trošku jinak. A složitější.

Moje taška přijela mezi prvními, tedy z našeho letu a tak jsem se postavil do fronty, která se točila kolem většiny pásů a nakonec byla dlouhá až několik set metrů. Za mnou stála řečná Američanka a netrvalo dlouho, než si všimla mé hokejové tašky a hned se se mnou dalo do řeči a jestli prý hraju hokej. Tak jsem říkal, že ne a vysvětlil jí, že jsem exchange student a na rok jedu žít na Floridu. To jí hned nadchlo a hned se začala vyptávat a chválit mě, jak jsem statečný. Co mě překvapilo, ale teď už bych se nad tím ani nepozastavil, byla její poznámka „No doufám, že tvůj hostfather podporuje Obamu.“ Oni tu prezidentskou kampaní vážně žijí a pečlivě to všechno sledují. Tehdy jsem si myslel, jaké mám štěstí, že můj let je až za 2 hodiny, jelikož této paní už dávno odletěl a stejně musela vyčkávat.

Konečně jsem se dostal přes kontrolu zavazadel a podle obří cedule Luggage drop off jsem zamířil do další části letiště. Prošel jsem skleněnými dveřmi a uviděl jsem další frontu a spoustu zmateně pobíhajících letušek. Nevěděl jsem o co se jedná, ale když se mě jedna z nich zeptala, kam letím, tak jsem si pomyslel „No doprdele...“ a po mé odpovědi, že do Tampy, mi řekla, že je můj let zrušenej a ať se postavím do řady. Já tam stál s otevřenou pusou, odběhla dřív než jsem se stačil dál na něco zeptat a tak jsem se rozklepanej a netušící co dělat, postavil do další řady a zahájil čekání. V duchu jsem si stále opakoval „A kurva...“

Lidi co stáli za mnu – starší pár – také letěli do Tampy a tak jsem je oslovil, s tím, že moc nevím, co se děje a jestli by mi to nějak neobjasnili. A nakonec se to ukázalo jako vynikající krok, který mi vše jenom ulehčil, čímž nechci říct, že to bylo o něco méně znervózňující.

Letušky nám přinesli vodu a já jsem zkontaktoval svého host-fathera, aby pro mě zbytečně nejezdil na letiště, když tam nepřijedu. Tomu předcházelo zběsilé schánění americké předvolby, jelikož jsem si jí do telefonu neuložil a neměl jsem ani tušení, že je to +1. Byl jsem unavený, chtělo se mi spát a na všechno se vykašlat. Bylo jasné, že pokud má být v New Yorku bouřka a budou zrušené lety, schytám to právě já.

Když na mě přišla konečně řada, nabídla se ta paní, že půjde se mnou a kdyžtak mi pomůže a všechno dovysvětlí. První, co jsem zjistil, bylo že dneska večer se nikam nedostanu, neodlítaly žádný letadla. A jako další, že nevědí co se mnou dělat. Nebylo mi 21 – neměl jsem možnost jít do hotelu a bylo mi víc než 15 a už mě nepustili do specielních pokojů přímo na letišti, připravených pro mladistvé. Opět jsem si opakoval všemožné nadávky a viděl jsem se na letištní lavičce, možná zavražděnýho a okradenýho :-D.

Vyřešilo se to tak, že se ta paní nabídla, že si s manželem vezmou dva pokoje a jeden mi nechají. Tak jsem souhlasil, rád, že nemusím strávit noc na letišti – opravdu to poslední, co bych si přál. Vyšli jsme do New Yorské noci a počkali na našeho řidiče, který nás zavezl až do hotelu. Předtím jsme si ještě koupili sandwich za peníze od letecké společnosti, takže jsme měli jídlo s sebou.

Hotel byl docela hezký, ale na okraji NYC, takže jsem toho z města moc neviděl (maximálně tak dopravní zácpu a pár žlutých taxíků :-D) a navíc jsem byl unavený, takže jsem moc nic nedělal a radši jsem šel spát, abych tenhle den měl za sebou a nemusel se o nic aspoň těch pár hodin starat. Ještě jsem si prohlídl letenku a zjistil, že nám dali místa v první třídě. Super, aspoň nějaký plus takhle složitýho dne.

Můj hotelový pokoj, výhled nebyl nic moc :-D...

Ráno nás hromadně odvezli na letiště a tam jsem měl opět problém s self check-in a tak jsem vyhledal pomoc jednoho z úředníků a krátce na to jsem se společně s tím starším párem vydal směrem k bráně. Za peníze, co jsem dostal na snídani, jsem si koupil lahev Mt. Dew a balíček bonbónů. V letadle jsem dostal salát s kuřecím masem, na porcelánovém talíři a s opravdovým příborem. Po jídle jsem usnul, aniž bych se o to pokoušel a probudil jsem se až někde nad Tampou.

Pomalu jsme začali přistávat, já pozoroval roztroušený čtvrti americkejch baráků, co jeden vypadá jako druhej a také spoustu jezer, jezírek, potůčků a obecně vody. Přeci jenom se nacházím v bažinaté oblasti, tak mě to ani nemělo tolik překvapit. Rozhodně to ale nevypadalo tak, jak jsem si Ameriku představoval. Bylo to takové moc obyčejné, ani ten pocit nedokážu vysvětlit.

Po přistání jsem se rozloučil se svou hotelovou rodinou a setkal se se svým host-fatherem a konečně jsem měl odlet za sebou. Hnedka jsem dostal tričko a čepici s motivy místního fotbalového týmu a pak už jsme se vydali domů a o tom zase někdy jindy.

Dárky pro hostitelskou rodinu

Před odjezdem jsem nebyl měsíc doma, takže jsem dárky ve finále nechal spíše na maminku (děkuji!), ale přeci jenom o tom mám nějaké ponětí.

• Čokoláda – nezáleží na tom jaká, ale Američani z ní určitě budou nadšení. Obyčejná milka tu stojí tak 4 dolary, a když koupíte pěknou bonboniéru, určitě uděláte radost.
• Knížka o vašem městě – pokud bude anglicky a s obrázky, máte jedinečnou možnost ukázat svůj domov a přivézt pěkný dárek.
• Lázeňské oplatky – tady není třeba nic rozvádět, Američani je milují.
• Becherovka – i když Student Agency nedoporučuje vozit alkohol, myslím si, že je to pěkný dárek. Další možností je balení českého piva. V zásadě se nemusíte bát, jediné co by se mohlo stát, že by vám alkohol zabavili při zavazadlové kontrole, které se nejspíš vyhnete.
• Pro děti jsem já vzal českou knížku v angličtině, ručně vyrobenou hračku od mojí maminky a trička s vtipným potiskem. Nejvíc jsem zabodoval tou ručně ušitou panenkou – to američani milují, protože se to tu stěží dá sehnat.

V zásadě beru originální, české, pokud možno handmade věci, hračky, brože atd, které se nedají koupit všude na světě. Mohl bych vám doporučit například prodejní server www.fler.cz kde můžete zakoupit opravdu hezké dárky. (Nejhezčí jsou samozřejmě ty od mojí maminky ;-) http://www.fler.cz/corazon, potažmo http://www.fler.cz/singadera).

Je toho mnohem víc, záleží také na rodině, do které pojedete a určitě na něco přijdete sami.