Co mi Amerika zatím přinesla

Po mém článku Finals, se mi zdá, že jsou někteří lidé zmatení a nejistí, jestli je ten pobyt vlastně k něčemu. Může se zdát, že je to ztráta času, ale rozhodně není! Dalo by se říct, že je to jedna z nejdůležitějších zkušeností v životě. Tenhle článek Vám ukáže proč a jak :-).

První změnou, které jsem si všiml, je samozřejmě znalost angličtiny - je to také důvod proč většina lidí odjíždí. Mluvím plynule, rozumím 95% věcí v běžných rozhovorech a nemám problém s komunikací, ani učením. Knížky už si nemusím v hlavě překládat do češtiny, jenom je čtu. Baví mě to, je to super. Ohledně přízvuku... Ten je bohužel pořád trošku český, jako předtím, a to se ani nezmění. Zbavit se přízvuku jde jenom do 12 let, poté je to téměř nemožné.

Obecně jsem mnohem vyrovnanější a samostatnější (musím si prát oblečení, umývat nádobí, nemám tu maminku, co by se o mě starala). Se sebevědomím jsem nikdy neměl problémy, tam se toho moc nezměnilo. Jen jsem se ujistil, že to zvládnu i v cizí řeči. A to dvakrát, v Kolumbii a Americe.

Udělal jsem si spoustu nových a dobrých kamarádů a známých. Ti nejbližší mi zůstanou celý život, nejspíš je znovu uvidím a alespoň s nimi budu v kontaktu na skypu, nebo facebooku. V Americe teď mám rodinu, za kterou se můžu vrátit. Je to poměrně dobrý pocit.

Já za nejdůležitější považuji mojí osobní proměnu. Stalo se toho moc na to, abych to popsal v jednom článku a většina se nehodí pro blog z Ameriky, jelikož se jedná o spirituální a filosofické otázky. Ve zkratce mám jiný pohled na svět, život, vládu a naší společnost. Uvědomil jsem si, že všechno není tak skvělé, jak se tváří. Je mi líto lidí, co se ženou za falešnými modlami, penězi, nebo slávou. Stal jsem se lepším člověkem, ale pořád před sebou mám dlouhou cestu ke zlepšení.

Za poslední odstavec nemůže Amerika (ta je velmi komerční, plná korporací, ne úplně smysluplných předpisů…), ale můj učitel filosofie - neuvěřitelně vzdělaný a motivující člověk. Jsem strašně rád, že jsem ho poznal. Otevřel moje oči a já teď doufám, že pomůžu jiným lidem, jako pomáhá on.

Abych to nějak shrnul a přestal plácat o sobě (stejně to nikoho moc nezajímá :-D), tak bych řekl, že pokud máte tu možnost, tak určitě do zahraničí na rok jeďte. Ale pozor, začátky budou těžké!

Americký fotbal/ Super Bowl

Abych pravdu řekl, tak jsem na žádné hře nebyl. Ani ve škole, ani nikde jinde. Prostě mě to nezajímalo. Nejsem velkým fanouškem diváckých sportů, i když rád běhám, ale sledování lidí pobíhajících po hřišti mě nikdy nelákalo.

Jediné, co můžu popsat je snad atmosféra a reakce lidí. Fotbal je tu fakt velký, hlavně ve škole. Členové fotbalového týmu mají mnohé výhody, jsou považování za oblíbené děti a projde jim víc věcí, než nám smrtelníkům. To samé platí pro roztleskávačky.

Na fotbalové hry se chodí často, učitelé se druhý den ptají, kdo vyhrál a jak to šlo, fotbalisti nosí své dresy a tváří se pyšně. Mě je z nich do smíchu, jsou většinou přihlouplí a bez smyslu pro humor.

Mimo školu je fotbal také oblíbený - zdejší tým Gators má velkou podporu, lidi nosí trička a mikiny s motivy krokodýla a tak podobně. Mě se to moc netýká, je mi to jedno, a když se někdo doma dívá, tak si jdu číst do svého pokoje :-).

Super Bowl

No, co bych o tom tak napsal? Největší utkání sezóny, tady se rozhodne, který tým bude první a získá tak všechnu slávu.

Lidi pořádají párty, nakupují jídlo, zvou příbuzné a kamarády. U některých americké pivo teče proudem, jinde jsou to limonády (já pil vodu - cola a podobný hnusy mi nechutnají...) a statisticky je to ten nejoslavovanější svátek. Dokonce i víc, než Vánoce, nebo Díkuvzdání. Američani.

Já jsem byl pomalu nucen jít na takovou Super Bowl party k synovi mého host fathera a ani mi to tolik nevadilo - reklamy jsou naprosto úžasné. Polovina Ameriky tenhle zápas sleduje jenom kvůli tomu. A je o co stát! Jedná se o kreativní díla a také je to nejdražší vysílací čas, který si můžete koupit.

Pobavil jsem se :-).

Finals, aneb pololetní zkoušky

Před chvílí se vše zdálo neuvěřitelně vzdálené, s tím i pololetí a finals. Ale čas letí neuvěřitelně rychle, takže tu ty testy byly dřív než bych se nadál. Jsem v půlce programu, moc času v USA mi už nezbývá a někteří studenti už odjeli domů. Ani jsem se s nimi nerozloučil, ale na druhou stranu jsme se moc nepřátelili.

Asi Vás zajímá, jak to probíhalo ve škole. Pokusím se to popsat podrobně, ale ono toho zase tolik není. Na finals nás profesoři začali připravovat zhruba tři týdny v předstihu, dostali jsme studijní materiály, které jsou v podstatě otázky z testu samotného, jenom v jiné formě. Byl jsem natolik líný, že jsem si je ani nepřečetl, ale výsledek to stejně nezměnilo.

První den byl poměrně jednoduchý, měli jsme zkrácený rozvrh a na konci dne jsme měli dvě hodiny na první test. Já měl angličtinu, která byla hrozně lehká. Test měl 90 otázek, dal se vyplnit za půl hodiny a ta úroveň byla opravdu primitivní. Poté jsme ještě napsali esej na téma "Média", kterou jsem měl taky hotovou téměř okamžitě.

Druhý den jsme měli dva testy - americkou historii a posilování. Oba předměty jsem považoval za blbý vtip - otázky byly naprosto primitivní. Co posilování přináší? A) Svaly, B) Peníze, C) Nový dům, D) Slávu. A tak dále... Nemusel jsem se na to učit a přesto jsem dostal "A". Stejným způsobem probíhá i jejich maturita, takže se pak člověk nesmí divit, proč nejsou Američani příliš vzdělaní, i když absolvují střední školu.

Třetí den jsem měl španělštinu a tvůrčí psaní. Ze 100 otázek ve španělském testu jsem pokazil dvě, což je skoro perfect score :-). O eseji ani mluvit nebudue, prakticky stačilo opsat pár vět z přiloženého dokumentu a doplnit něco ve stylu "Tento dokument je velmi zajímavý." Tvůrčí psaní ale dopadlo o něco hůř - tam jsme měli teorii, na kterou jsem se úplně vykašlal. Fakt se mi nechtělo studovat anglické pojmy. Člověk je holt líný i v lehké škole.

Poslední den testů jsem měl také dva nejtěžší - žurnalistika a filosofie. Naštěstí jsem oba předměty miloval a tak mi učení ani nevadilo. Na filosofii jsem si musel vypsat poznámky a pak se je naučit, ale dělal jsem to rád. Trošku se to přiblížilo k obyčejnému českému testu. Nejvíc se mi ale líbila zkouška z žurnalismu - za úkol jsme měli předvést malý rozhovor před třídou. To jsem si užil :-D.

Abychom všechen ten stres zvládli, tak nám ve škole dali dvoudenní volno, na což jsem si nestěžoval. Moje nejhorší známka z těhle testů byla B a to i z filosofie. Škola tu je opravdu jednoduchá, musím se opakovat.

Podivné Vánoce

Ještě než jsem odjel, tak jsem si myslel, že o Vánocích mi rodina bude chybět nejvíc. Asi zklamu mamku s taťkou, ale tolik se mi po nich nestýskalo. Dělo se toho prostě moc a na myšlenky o domově nebyl čas.

Na Floridě je pořád teplo, takže nějaká Vánoční atmosféra se vůbec nekonala. Lidé se to tu snaží kompenzovat výzdobou a světýlky. Z toho co jsem viděl, mohu říct, že některé domy jsou až nevkusně udělané, se sochami Santy, sobů a podobných blbostí. Ve škole jsme výzdobu neměli.

Zhruba tak dva dny před Štědrým večerem mi kamarád napsal, jestli bych s ním prý nechtěl jít do kostela a pak na rodinnou večeři. Jasně, že jsem řekl ano, v kostele jsem za celou dobu tady nebyl a tak mě jedna mše nezabije.

Jeho rodina, celá nastrojená v košilích, mě vyzvedla okolo půl pátý a už jsme jeli. Já měl džíny a mikinu, tak jsem si připadal trošku hloupě, ale tak co... v kostele jsem nikdy nebyl a asi už se tam ani nikdy nevrátím. V autě jsme si chvíli povídali, kamarádovi rodiče se mě vyptávali na všechno možné a tak jsem zdvořile odpovídal :-D.

V tom kostele už všichni věděli, že tam přijedu, tak jsem byl hezky přivítán a usadili mě vedle kamarádova dědečka. Než samotná mše začala, tak jsem tam jenom tak posedával a koukal se, co se vlastně děje. Byl jsem z toho celý zmatený.

Začalo to videem o tom, že Bůh a Ježíš je všude, i uvnitř nás. Prý je zbytečné to popírat, jinak přijdeme do pekla. To mi ani moc nevadí, pokud je to pravda, budu mít tu čest potkat velikány jako je Dalai Lama, nebo Ghandí, protože ani jeden nepřijali Ježíše, jako svého spasitele. Co bych dělal v "nebi" se zločinci, vrahy, úchyly a podobnou havětí, co na smrtelné posteli přijala "spasitele", stejně nevím.

Bohoslužba pokračovala zpíváním koled a pak krátkým proslovem kněze. Nebylo to zas až tak nudné, 

znovu by se mi sem nechtělo, ale rozhodně jsem se dozvěděl pár nových legend.

A teď večeře u kamaráda, no tam byla celá jeho rodina, bez problémů mě přijali mezi sebe, pořádně jsme se najedli, dokonce jsem dostal dárek (nějaké sladkosti a dárkovou kartu do kina - fakt mě to potěšilo) a nakonec jsme hráli deskové hry. Docela zábava, alespoň jsem nemusel myslet na domov a jak mi to všechno chybí.

Ráno, doma, jsme si žádné dárky nerozbalovali, v mé rodině se na tradice moc nehledí (a taky tu nejsou žádné děti). Takže o Santu jsem přišel, ale Ježíšek je stejně lepší :-).

Druhý den, tentokrát se svou host family, jsem oslavil Vánoce po druhé. Měli jsme rodinnou večeři v domě jedné staré paní (pořád se nevyznám v jejich rodinných vztazích), kde to bylo neskutečně zakouřené a nechutné. Ani se mi to jídlo nechtělo jíst, protože mělo pachuť kouře. Můj host father tu část rodiny naštěstí nemá moc v lásce a tak jsme odešli poměrně rychle.

Abych to nějak ukončil, Vánoce to nebyly nejlepší, ty tradice co máme doma se mi líbí mnohem víc, ale také to mohlo být horší. Dostal jsem nějaké oblečení, sluchátka k iPhonu a fotbalovej míč, kterej tu stejně nechám, jelikož mě fotbal moc nezajímá ;-D a budu šetřit místem v tašce.

Beach dayyy :-)

Mám opravdu velké štěstí, že jsem se dostal do té skupiny lidí, ve které jsem a že si mě oblíbili na tolik, aby mě zvali na všechny akce, které společně pořádají. Je nás pět, někdy šest a vždycky jsme spolu.

Těsně před Vánoci jsme si naplánovali menší výlet na pláž, v pátek, místo školy. Trošku jsem se bál, že mě host father nepustí, ale nakonec s tím neměl žádný problém. Jsem vážně rád, že jsem u něj a ne někde jinde, tolik volnosti bych jen tak někde nedostal.

V pátek ráno mě Jesse (můj kamarád, viz. předchozí článek) vyzvedl u mě doma a společně jsme jeli k Dannymu (kluk, s kterým jsem kampoval) domů a odtamtud jsme v minivanu vyjeli na pláž. Muzika byla na plný pecky, veselá konverzace a mně nezbývalo nic jiného než znovu ocenit, že zde můžou řídit už od 16, protože takový výlet na pláž je opravdu parádní.

Anna-Maria Beach se nachází v Tampě, zhruba hodinku cesty, takže kousek ;-). Zastavili jsme se v Publix a k obědu si koupili jejich vynikající sandwiche, které chutnají mnohem lépe, než ty ze Subway a mají dokonce nižší cenu.

Pláž byla téměř prázdná, opravdu nikdo tam nebyl, až na jednu rodinu, zhruba kilometr od místa, kde jsme leželi my a dvojici důchodců na úplně opačné straně. Počasí bylo nádherné, modré nebe, sluníčko a třicítky. Hnedka jsme se svléknuli do plavek a vzali skim boardy, což jsou vlastně takové miniaturní surfy a začali jezdit po vodě. Mně to moc nešlo, já spíš padal, než že bych se někam dostal, ale byla to zábava.

Když jsme se šli projít, našli jsme mrtvého žraloka! Nepředstavujte si ale nic velkého, byl to takový maličký chudáček, zhruba o velikosti dvoulitrové lahve limonády (už jsem zmatený ze všech palců a mílí, ani nevím, kolik je centimetr :-D). Byla docela zábava si s ním hrát, ale když jsme si všimli hejna rejnoků, museli jsme si jednoho ulovit.

Danny měl rybářskou síť a po dlouhé řadě pokusů-omylů jsme konečně jednoho chytili. To už jsme měli připravenou jámu s vodou, kam jsme ho na chvíli dali, abychom se s ním mohli vyfotit, nebo si na něj sáhnout. Byl to docela zážitek, nevím kolik Čechů může říct, že ulovili divokého rejnoka :-D.

A aby těch zvířat nebylo málo, tak jsme večer, už po setmění, narazili na skupinku zrovna se líhnoucích mořských želv. Byly obklopeny davem důchodců a pár ochránců zvířat jim pomáhalo najít si cestu do oceánu. Něco tak roztomilého jsem nikdy neviděl, ale když jsem jim chtěl pomoct, nemohl jsem. Prý že nemám licenci na pomoc želvám... Moje nenávist vůči vládě a jejím stupidním pravidlům je čím dál tím větší...

Úplně večer jsme se vydali domů, cestou se zastavili ve fastfoodovém řetězci a koupili nějaké jídlo. A nakonec jsem ani ten den nejel domů, místo toho jsme všichni strávili noc u Dannyho a pokusili jsme se shlédnout všechny tři díly Pána Prstenů. Nedostali jsme se ani do půlky druhého, jak jsme byli unavení.

Opět to byl jeden z nezapomenutelných dnů, který udělal můj pobyt tady jenom zajímavější :-).

Camping s kamarády

Jedna z výhod Floridy je, že počasí umožňuje pohodlné kampování i uprostřed prosince, aniž bychom potřebovali speciální vybavení, nebo riskovali omrzliny a odlamující se končetiny :-D.

Právě nás čekal třídenní víkend a Jesse Jones (líbí se mi jeho jméno) mi napsal, jesti by se mi nechtělo jít kempovat. Jasně, že jsem odpověděl  ano, a tak jsem jel. Nic moc jsem si brát nemusel, jenom jsem sehnal spacák a nějaký peníze.

V sobotu ráno mě Jesse vyzvedl a společně s dalšími třemi holkami jsme vyjeli na farmu k dědečkovi dalšího kamaráda. Bylo to pár minut odsud, takže jsme tam byli fakt rychle. Tady jsem poprvé ocenil to, že teenageři mohou řídit, protože bylo mnohem jednodušší přivézt veškeré vybavení a jídlo, než s pomocí rodičů.

Sice bylo teplo, ale sluníčko zapadalo dost brzo, takže jsme sebou museli docela mrsknout, abychom vůbec stačili postavit stany, než padne tma. Holky, co tam s náma byly, samozřejmě nic nedělaly, jenom postávaly opodál a stěžovaly si, jaká že je to dřina.

Naštěstí jsme to všechno stihli, dokonce jsme udělali dva ohně, že na jednom budeme vařit, z čehož první noc sešlo, ale nakonec jsme se o to pokusili další dva dny. K večeři jsme měli těstoviny s rajčatovou omáčkou, které jsme potupně uvařili na sporáku v kanceláři kamarádova tatínka, která naštěstí nebyla tak daleko od místa, kde jsme tábořili.

Zbytek večera jsme seděli u ohně, povídali si a prostě užívali situaci, bylo to fakt super. To už mi Česko nechybělo ani trošku, i když... ty krásný pražský uličky... na těch pořád něco je :-).

V sobotu jsme se vydali na výpravu do nedalekého přírodního parku Dover Trail, což je vlastně taková velká bažino/džungle s cestičkama a pěšinkama, po kterých se dá chodit. Byla to docela zábava, alespoň jsem konečně viděl kousek americké přírody. To by se mi s host fathere, který se bojí všech fyzicky namáhavých aktivit, nikdy nepodařilo.

Dokonce jsme našli a takové podivné grapefruity, které jsme snědli. K jejich získání jsme museli vylézt na strom, ale tak to mě bavilo už od malička.

Večer se opakovalo to samé, jako den předtím, s tím jediným rozdílem, že jsme si večeři uvařili na ohni. Měli jsme hamburgery, ale vlastnoručně pečené. Co byste také od Američanů očekávali? Ale pochutnal jsem si, ono ostatně všechno jídlo v přírodě chutná dobře :-D.

V pondělí ráno jsme museli všechno zabalit a připravit se k odjezdu, což se nikomu z nás moc nelíbilo, o to víc, že jsme měli spoustu úkolů do školy, ale nic jsme s tím nemohli udělat.

Abych to nějak shrnul, řekl bych, že tyhle tři dny zatím byly mé nejoblíbenější dny z celého pobytu a to jsem dvakrát jel do Disneyho, což bych si podle standartů naší úžasné společnosti měl užít mnohem víc.

Netradiční Thanksgiving

Listopad tu byl rychleji, než jsem čekal, a i když tento článek píšu až v lednu, tak si podzim pořád pamatuju docela dobře :-D.

V Americe je hodně volna, prázdniny, dnů kdy se nechodí do školy, a tak podobně. Týdenní nic nedělání během Díkůvzdání je jedním z nich. Docela jsem se na to těšil. Také jsem se těšil, že si dám krocana a tradiční americkou večeři, jak jsem o tom četl, ale to se nestalo.

Má host family je velice komplikovaná a jejich rodinné vztahy se mi stále nepodařilo rozklíčovat. A myslím, že se mi to ani nepodaří... Nicméně můj host dad se s někým pohádal a ten někdo se rozhodl bojkotovat večeři u něj doma (omlouvám se za malé detaily, ale opravdu nevím, o koho se jedná) a tak ta možnost padla.

U nás doma to být  stejně nemohlo, je tu neustále drobný chaos, můj host father je velice rozevlátý a nerad uklízí a ani já domácí práce neřadím ke svým nejoblíbenějším činnostem.. Navíc si ho nedovedu představit dělat krocana, nebo vůbec vařit něco složitějšího, než polotovary.

A jeho syn, u něhož by to možná být mohlo, měl napůl rozbitou kuchyň a rostla mu tam nějaká černá plíseň, takže se to muselo celé vybourat. Tam jsme tedy také jíst nemohli, to bylo absolutně bez šance.

                                          Náhled menu ze šuši restaurace...

Sice existují různé restaurace, které mají Thanksgiving diners, ale na to my jsme jít nemohli, z mně neznámého důvod. Místo toho jsme si asi jako jediná americká rodina dali suši. Já mám orientální jídlo naštěstí rád, takže jsem si pochutnal, ale i tak... Cítil jsem se maličko ochuzený a tradici :-).

Alespoň, že Vánoce proběhly tradičně a dokonce dvakrát, ale o tom zase někdy jindy.