neděle 29. března 2015

Prvních pár dní doma

Když jsem přijel z letiště, čekala mě má oblíbená rajčatová polévka, na kterou jsem se celý rok těšil. Snědl jsem jí celý hrnec a pak jen vybaloval a rozdával dárky, co jsem přivezl rodině. Celou dobu jsem zápasil s češtinou. Připadal jsem si jako ve snu, nechápal jsem, že uběhl rok od té doby, co jsem odjel. Všechno zůstalo doma stejné, jen já se změnil.

Ten večer jsem seděl v pokoji, prohlížel si fotky a stýskalo se mi po Americe. V noci jsem nemohl spát a úplně svěží jsem se probudil asi ve čtyři ráno. Koukal jsme na videa na youtube a četl si.

Na další den jsem byl domluvený s kamarádem, že se přijdu podívat do školy. Na hodinu dějepisu, který vyučuje vynikající, ale nemilosrdný kantor. Já ho mám moc rád. Hodinu jsou zábavné, i když testy náročné.
Ráno jsem přišel do trafiky a zažil kulturní šok.
„Dobré ráno, jak se máte?“ pozdravil jsem po americku, nic netušíce, že se tady takhle nezdravíme.
„Co si přeješ?“ vyštěkla na mě prodavačka. Nad jejím nepříjemným tónem jsem znejistěl. Nic takového jsem už dlouho nezažil. Všichni Američani jsou slušní a velice hodní.
„Jeden studentský lístek, p-p-prosím,“ vykoktal jsem s hrozným přízvukem.
„To neexistuje,“ odbyla mě a začala si prohlížet nehty. Za mnou se tvořila naštvaná fronta lidí.
„Tak nějaký lístek, přestupní, prosím,“ byl jsem naprosto vyvedený z míry, rozhodnutý dojet místo do školy na letiště a co nejrychleji se vrátit do USA.
„Dvacet čtyři,“ pronesla nevrlá prodavačka, já zaplatil a co nejrychleji utíkal co nejdál to jen šlo.
Klepal jsem se po zbytek dne.

Ve škole jsem si připadal jako ve snu. Nejenže mi nešlo mluvit, ale všichni moji bývalí spolužáci vyrostli asi tak o pět hlav, takže mě do jednoho převyšovali. Z veškeré češtiny okolo mě se mi motala hlava a opět jsem myslel, že uteču na letiště. A nejhorší bylo, když se mě pan profesor před celou třídou ptal, jak jsem se měl a kolik dárků mu přivezl.
Už jsem byl ze všeho tak vyděšený, že jsem nedokázal česky dát dohromady jedinou větu, jen jsem koktal nesouvislá slova a nic ze mě nevypadlo.
Hrozný den. Byl jsem rád, že skončil.


Ráno jsem usoudil, že Praha je na aklimatizaci moc velká a odjel na poklidné maloměsto, k babičce a k dědovi, kde jsem si pomalu opět zvykal na naší řeč a hrubé chování našeho národa :-D.

2 komentáře:

  1. V Americe se řídí heslem "Náš zákazník náš pán." Tady to bohužel nefunguje :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, opravdu mě to dost vyděsilo :O.

      Vymazat