Návrat

Ani se mi nechtělo věřit tomu, že už přišel čas odjezdu domů. Přišlo mi to jako pár dní, kdy jsem ležel v posteli a modlil se, aby už tenhle rok byl u konce. Teď jsem si pro změnu přál, abych v USA mohl zůstat alespoň další měsíc.

I když to zní hnusně, tak na rodinu a kamarády v Čechách jsem zapomněl. Ne úplně, ale natolik, aby mi bylo jedno, jestli je uvidím. Měl jsem novou rodinu, nové přátelé a to v Americe. A měl jsem se s nimi možná na vždy rozloučit. Nebyl to moc příjemný pocit.

Úplně první odjel Jesse , to byl můj nejlepší kamarád– na seminář ekologické architektury. Náš poslední den jsem strávili z půlky u mě doma, na terase, kde jsme popíjeli čaj a povídali si. Potom jsme se jeli naposledy podívat na naší zahrádku, udělali si u něj vynikající quesadillu, s čerstvými chilli papričkami a jeli se projet do parku. Ten večer jsem spal u něj, povídali jsme si dlouho do noci, pozorovali hvězdy a vzpomínali na vše, co jsme spolu za ten rok podnikli. Obou nám bylo dost smutno.

Zbýval mi poslední týden. Školu už jsem neměl. Začal jsem se hodně bavit se svým kamarádem Raulem, Mexičanem, který řídil auto, i když neměl řidičák. Byl to pořádný blázen. Většinu času jsme trávili s jeho psem Bullym v parku, ale několikrát jsme byli i u něj doma a jezdili na čtyřkolce. Ničeho se nebál a byla to neuvěřitelná sranda. A mimochodem, jako jediný měl auto s normálním řazením :-).

Poslední den jsme šli s Kenem do kina. Na Man of steel, další zpracování Supermana. Film to byl akční, ale jinak nic moc. Pro mě byl speciální tím, že byl poslední. V tom kině jsme s Kenem trávili skoro každý víkend. Večeři jsme si dali v Olive Garden, rádoby italské restauraci, kam mě Ken vzal i první den. Tenkrát jsem si dal jen lehký rajčatový překrm – neměl jsem moc hlad, kvůli změně času a také z nervozity. Pamatuju si, jak mě vyděsilo, když mi servírka beze slova donesla další colu. Bál jsem se, že jich budu platit tak padesát. To jsem nevěděl, že ve všech amerických restauracích je automaticky doplňování nápoje zdarma. Jako u nás v KFC.

No a den před odjezdem jsem měl těstoviny se smetanovou omáčkou, jako předkrm salát a bread sticks – chlebové tyčinky, které dávaly zdarma ke každému jídlu.

Asi v osm večer se se mnou přijel rozloučit Logan, se kterým jsem trávil taky hodně času. Dlouhou jsme se objímali a oběma nám bylo smutno. Okolo jedenácté přijel znovu a ještě jsme vyrazili ven. Já stejně nemohl spát... Nejdřív jsme se různě projížděli v jeho autě, poslouchali smutné písničky a nakonec jsme si do Wallmartu jeli koupit plnou krabici zmrzliny a ještě s dalšími kamarády jsme jí snědli.

Ráno už jsem jenom převážil tašky – to bylo taky dost komplikované, protože jsme měli jen osobní váhu, ale naštěstí jsme to zvládnul. (Obrovskou tašku jsem si vyhodil nad hlavu a zvážil se. Potom už jsem jen odčítal svou váhu :-D). A mohli jsme vyrazit na letiště. Cestou mi ani nebylo smutno, jakoby mi nedocházelo, že odjíždím. Ale když jsem odevzdal tašky a šel s Kenem na snídani, došlo mi, že už ho nemusím nikdy vidět.

A takovéhle krásne kytky rostly v parku na každém rohu :-).

Při závěrečném loučení, když jsme se objímali, jsem to nevydržel a vytryskly mi slzy. Ken měl také vlhké oči. Při čekání na letadlo mi ještě volal Jon. Naposledy jsme si popovídali a bylo to moc hezké.

Pak už jsem jen volal Kenovi, že jsem v New Yorku a svůj přestup krásně stíhám. Nečekaly mě žádné komplikace, jako na cestě tam. A byl jsem za to docela rád. Napsal jsem Kenovi děkovný dopis a pomocí letištní wifi ho odeslal.

Na letišti v Praze se mi vůbec nechtělo mluvit česky. Ani mi to moc nešlo. Byl jsem rád, že vidím rodiče a lámanou češtinou jsem jim začal vyprávět svoje zážitky.