úterý 5. května 2015

Přepadení

Kolem Vánoc mi přišel email, od Kena, který mi předtím nějakou dobu nenapsal. Čekal jsem přání hezkého nového roku, ale jeho zpráva mě hodně překvapila. Už jsem psal o tom, jak nás v Americe vykradli – to si zady můžete přečíst. Tentokrát se stalo ještě něco horšího.

Ken přijel z práce domů, jako každý den nechal otevřená garážová vrata a šel si dovnitř sednout k počítači. Po chvíli uslyšel nějaké šramocení v kuchyni. Žádnou návštěvu nečekal, psa měl u sebe. Vzal si proto radši velkou baterku, kterou se hodlal v případě potřeby bránit. Jinou zbraň neměl a to se ukázalo jako chyba.

V kuchyni se opravdu pohyboval zloděj a v ruce držel nůž. Ken ho oslovil a vetřelec se lekl, na Kena zaútočil a probodl mu ruku a pořezal na obličeji. Potom ho ještě několikrát udeřil do obličeje a zezadu do hlavy. Všude byla krev a když to zločinec spatřil, dal se na útěk.

Ken si provizorně ucpal rány a zavolal policii a záchranku. Detektiv, který přijel, prohlásil, že tolik krve a to bez mrtvoly ještě neviděl. Poté Kena odvezla záchranka do nemocnice, kde naštěstí zjistili, že nemá žádné poškození mozku, ani zlomené kosti.

Přes obličej měl 15 stehů a na ruce 3. Rány na těle se mu zahojili poměrně rychle a snadno, ale cítil neustálou úzkost. Doktor mu předepsal prášky, které stále bere.

Po útoku mu jeho syn přinesl brokovnici, ale tu Ken, který nenávidí zbraně, ihned vrátil. Jeho postoj úplně nechápu, já bych si po takovém útoku pořídil nejméně dvě zbraně a jednu nosil pořád u sebe.


Kenův další exchange student se odstěhoval, prý si na Kena několikrát stěžoval, ale já si myslím, že to bylo spíš kvůli tomuhle útoku. I když já bych rodinu neměnil :-).

neděle 12. dubna 2015

Single placement - dopis

Dneska jsem si vzpomněl na dopis, který jsem tak v půlce svého pobytu psal pro dalšího studenta, který měl jít ke Kenovi (nakonec u něj byl jen pár měsíců a poté odjel – viz můj další článek). Poprosila mě o to agentura AYUSA, měl uklidnit nerozhodné rodiče zmíněného studenta.
Našel jsem ho v mailu a dám ho sem. Jak anglicky, tak přeložený do češtiny. Třeba se někomu z Vás bude hodit :-).

Pohled na dům, kde jsem bydlel... :-).

I was asked to write a letter about living with a single host parent. Of course I immediately said yes. Not only I like to write, but my experiences were so good that I wanted to share them with as many people as possible.
I remember the time when I had to decide whether I wanted to accept my placement or not. It had its pluses and minuses and I discussed everything with my family. It was hard, but eventually we choose to take it. I could end up with someone worse or wait for a host family until the last moment. I didn't want to risk it.
When I arrived things weren't awkward at all, because I already knew Ken through emails and skype calls. We started talking and everything was fine from the very beginning. I was even happy that there aren’t too many people around the first week. Even with only Ken talking to me, everything was overwhelming and exciting.
The one and only flaw this placement can eventually develop is the lack of a female figure. I really missed my real mom and maybe, with a host mother around, things would be a little easier. But this problem doesn't last long and it is easy to overcome.
So if you are in doubt I would recommend to say yes. Life with a single parent is a little different and unusual (if you live with both parents), but give it a shot :-).

Poprosili mě, abych napsal dopis o životě s pouze jedním host rodičem. Jasně, že jsem hned souhlasil. Nejenže rád píšu, ale moje zkušenosti byly tak dobré, že jsem je chtěl sdílet s co nejvíce lidmi.
Pamatuju si, jak jsem se musel rozhodnout, jestli umístění přijmu, či nikoliv. Zvažoval jsem plusy a mínusy a probíral všechno se svou rodinou. Bylo to těžké, ale nakonec jsem se rozhodl přijmout. Mohl jsem skončit u někoho horšího, nebo čekat až na poslední moment před odjezdem. Nechtěl jsem riskovat.
Když jsem přijel, tak první setkání bylo velmi přátelské. Kena jsem už znal skrze emaily a skype. Hned jsme spolu začali mluvit a už od začátku to bylo vpohodě. Dokonce jsem měl radost, že kolem mě není moc lidí. I s pouhým Kenem to bylo velice ohromující a zajímavé.
Jedinou chybu, kterou tohle umístění mělo bylo to, že v rodině chyběla ženská ruka. Moje pravá maminka mi hodně chyběla a možná, kdybych měl host mom, nestýskalo by se mi tolik. Ale tenhle pocit netrval nijak dlouho a dal se lehko překonat.
Takže pokud váháš, doporučil bych souhlasit. Život s jedním rodičem je jiný I zvláštní (pokud pocházíš z úplné rodiny a navíc máš sourozence), tak to zkus :-).

neděle 29. března 2015

Prvních pár dní doma

Když jsem přijel z letiště, čekala mě má oblíbená rajčatová polévka, na kterou jsem se celý rok těšil. Snědl jsem jí celý hrnec a pak jen vybaloval a rozdával dárky, co jsem přivezl rodině. Celou dobu jsem zápasil s češtinou. Připadal jsem si jako ve snu, nechápal jsem, že uběhl rok od té doby, co jsem odjel. Všechno zůstalo doma stejné, jen já se změnil.

Ten večer jsem seděl v pokoji, prohlížel si fotky a stýskalo se mi po Americe. V noci jsem nemohl spát a úplně svěží jsem se probudil asi ve čtyři ráno. Koukal jsme na videa na youtube a četl si.

Na další den jsem byl domluvený s kamarádem, že se přijdu podívat do školy. Na hodinu dějepisu, který vyučuje vynikající, ale nemilosrdný kantor. Já ho mám moc rád. Hodinu jsou zábavné, i když testy náročné.
Ráno jsem přišel do trafiky a zažil kulturní šok.
„Dobré ráno, jak se máte?“ pozdravil jsem po americku, nic netušíce, že se tady takhle nezdravíme.
„Co si přeješ?“ vyštěkla na mě prodavačka. Nad jejím nepříjemným tónem jsem znejistěl. Nic takového jsem už dlouho nezažil. Všichni Američani jsou slušní a velice hodní.
„Jeden studentský lístek, p-p-prosím,“ vykoktal jsem s hrozným přízvukem.
„To neexistuje,“ odbyla mě a začala si prohlížet nehty. Za mnou se tvořila naštvaná fronta lidí.
„Tak nějaký lístek, přestupní, prosím,“ byl jsem naprosto vyvedený z míry, rozhodnutý dojet místo do školy na letiště a co nejrychleji se vrátit do USA.
„Dvacet čtyři,“ pronesla nevrlá prodavačka, já zaplatil a co nejrychleji utíkal co nejdál to jen šlo.
Klepal jsem se po zbytek dne.

Ve škole jsem si připadal jako ve snu. Nejenže mi nešlo mluvit, ale všichni moji bývalí spolužáci vyrostli asi tak o pět hlav, takže mě do jednoho převyšovali. Z veškeré češtiny okolo mě se mi motala hlava a opět jsem myslel, že uteču na letiště. A nejhorší bylo, když se mě pan profesor před celou třídou ptal, jak jsem se měl a kolik dárků mu přivezl.
Už jsem byl ze všeho tak vyděšený, že jsem nedokázal česky dát dohromady jedinou větu, jen jsem koktal nesouvislá slova a nic ze mě nevypadlo.
Hrozný den. Byl jsem rád, že skončil.


Ráno jsem usoudil, že Praha je na aklimatizaci moc velká a odjel na poklidné maloměsto, k babičce a k dědovi, kde jsem si pomalu opět zvykal na naší řeč a hrubé chování našeho národa :-D.

neděle 25. ledna 2015

Návrat

Ani se mi nechtělo věřit tomu, že už přišel čas odjezdu domů. Přišlo mi to jako pár dní, kdy jsem ležel v posteli a modlil se, aby už tenhle rok byl u konce. Teď jsem si pro změnu přál, abych v USA mohl zůstat alespoň další měsíc.

I když to zní hnusně, tak na rodinu a kamarády v Čechách jsem zapomněl. Ne úplně, ale natolik, aby mi bylo jedno, jestli je uvidím. Měl jsem novou rodinu, nové přátelé a to v Americe. A měl jsem se s nimi možná na vždy rozloučit. Nebyl to moc příjemný pocit.

Úplně první odjel Jesse , to byl můj nejlepší kamarád– na seminář ekologické architektury. Náš poslední den jsem strávili z půlky u mě doma, na terase, kde jsme popíjeli čaj a povídali si. Potom jsme se jeli naposledy podívat na naší zahrádku, udělali si u něj vynikající quesadillu, s čerstvými chilli papričkami a jeli se projet do parku. Ten večer jsem spal u něj, povídali jsme si dlouho do noci, pozorovali hvězdy a vzpomínali na vše, co jsme spolu za ten rok podnikli. Obou nám bylo dost smutno.

Zbýval mi poslední týden. Školu už jsem neměl. Začal jsem se hodně bavit se svým kamarádem Raulem, Mexičanem, který řídil auto, i když neměl řidičák. Byl to pořádný blázen. Většinu času jsme trávili s jeho psem Bullym v parku, ale několikrát jsme byli i u něj doma a jezdili na čtyřkolce. Ničeho se nebál a byla to neuvěřitelná sranda. A mimochodem, jako jediný měl auto s normálním řazením :-).



Poslední den jsme šli s Kenem do kina. Na Man of steel, další zpracování Supermana. Film to byl akční, ale jinak nic moc. Pro mě byl speciální tím, že byl poslední. V tom kině jsme s Kenem trávili skoro každý víkend. Večeři jsme si dali v Olive Garden, rádoby italské restauraci, kam mě Ken vzal i první den. Tenkrát jsem si dal jen lehký rajčatový překrm – neměl jsem moc hlad, kvůli změně času a také z nervozity. Pamatuju si, jak mě vyděsilo, když mi servírka beze slova donesla další colu. Bál jsem se, že jich budu platit tak padesát. To jsem nevěděl, že ve všech amerických restauracích je automaticky doplňování nápoje zdarma. Jako u nás v KFC.
No a den před odjezdem jsem měl těstoviny se smetanovou omáčkou, jako předkrm salát a bread sticks – chlebové tyčinky, které dávaly zdarma ke každému jídlu.



Asi v osm večer se se mnou přijel rozloučit Logan, se kterým jsem trávil taky hodně času. Dlouhou jsme se objímali a oběma nám bylo smutno. Okolo jedenácté přijel znovu a ještě jsme vyrazili ven. Já stejně nemohl spát... Nejdřív jsme se různě projížděli v jeho autě, poslouchali smutné písničky a nakonec jsme si do Wallmartu jeli koupit plnou krabici zmrzliny a ještě s dalšími kamarády jsme jí snědli.

Ráno už jsem jenom převážil tašky – to bylo taky dost komplikované, protože jsme měli jen osobní váhu, ale naštěstí jsme to zvládnul. (Obrovskou tašku jsem si vyhodil nad hlavu a zvážil se. Potom už jsem jen odčítal svou váhu :-D). A mohli jsme vyrazit na letiště. Cestou mi ani nebylo smutno, jakoby mi nedocházelo, že odjíždím. Ale když jsem odevzdal tašky a šel s Kenem na snídani, došlo mi, že už ho nemusím nikdy vidět.

A takovéhle krásne kytky rostly v parku na každém rohu :-).

Při závěrečném loučení, když jsme se objímali, jsem to nevydržel a vytryskly mi slzy. Ken měl také vlhké oči. Při čekání na letadlo mi ještě volal Jon. Naposledy jsme si popovídali a bylo to moc hezké.
Pak už jsem jen volal Kenovi, že jsem v New Yorku a svůj přestup krásně stíhám. Nečekaly mě žádné komplikace, jako na cestě tam. A byl jsem za to docela rád. Napsal jsem Kenovi děkovný dopis a pomocí letištní wifi ho odeslal.

Na letišti v Praze se mi vůbec nechtělo mluvit česky. Ani mi to moc nešlo. Byl jsem rád, že vidím rodiče a lámanou češtinou jsem jim začal vyprávět svoje zážitky.

neděle 18. ledna 2015

Jak jsem na tom s angličtinou?

Už jsou to skoro dva roky, od té doby, co jsem se vrátil z Ameriky. Přišlo mi zajímavé napsat článek o tom, co jsem si zapamatoval a co naopak zapomněl. Tenhle textík bude zajímavý nejen pro Vás, kteří se právě rozhodují jet, ale i pro mě, protože se upřímně zamyslím, nad tím kolik mi toho zůstalo.

Začneme přízvukem. Ten jsem ztratil poměrně brzy – první dny po návratu jsem měl problém mluvit česky, naše slova pro mě byla nemožná vyslovit, ale rychle jsem si zvyknul. Poté co jsem si skypoval s Kenem mě neuvěřitelně zaskočilo, jak najednou mluvím s ukrutným českým přízvukem. Samozřejmě mi všichni kamarádi záviděli můj americký přízvuk, ale mně už tak skvělý nepřipadal. A s časem mizí stále víc. Je to vidět i u mé kamarádky, která byla na rok v Anglii. Prostě s tím nejde nic dělat, jakmile nemluvíte každý den několik hodin, hlasivky se opět přizpůsobí tomu jazyku, který používáte nejvíc.

Mojí výhodou je, že většinu knížek čtu v angličtině. Koupil jsem si v Americe Kindle a je pro mě mnohem jednodušší si stahovat anglickou literaturu. Udržuju si proto stále stejnou slovní zásobu, nebo se dokonce učím nová, neznámá slova. V tomhle ohledu tedy nemám žádný problém.

porozuměním filmu, nebo jiné mluvené angličtiny také nemám vůbec žádný problém, je to jako bych byl stále v Americe.

Psaní se mi zdá o něco horší, přeci jenom je jednoduché vyjít z praxe, když člověk pravidelně netrénuje. Ale také to není nic kritického, jen mi občas trvá trošku déle, než najdu potřebný výraz a to ještě jen na začátku, po pár řádcích se dostanu zpátky do anglického módu.

A co bych napsal k mluvení? Tam je problém snad jen s tím přízvukem, jinak má angličtina zůstává stejná.

Úplně jiná kapitola jsou známky ve škole a hodiny angličtiny. Letos už na ně nechodím – zařídil jsem si individuální plán, ale ještě loni jsem se na nich sice nudil, ale i tak jsem měl na konci roku horko těžko dvojku. Ptáte se proč? Ve škole se učíme spoustu nesmyslných obratů, které nikdo v praxi nepoužívá, gramatická pravidla, kterým nerozumí ani rodilý mluvčí a vlastnímu mluvení přikládáme mnohem menší důležitost. Navíc jsem moc nedělal úkoly, nepracoval s učebnicí a jak mám potom odpovídat na faktografické otázky v testu, že? :-).


Přes to všechno bych řekl, že mi úroveň angličtiny zůstala stejná, možná minimálně poklesla, ale stačí jeden den mluvit a je zpátky. Jazyk, který se naučíte tím, že někde rok jste, se prostě nezapomíná.

sobota 10. ledna 2015

Proč jsem přestal psát?

Odpověď na tuhle otázku je úplně jednoduchá. Nechci a nebudu hledat spoustu výmluv, kterými bych se ospravedlňoval. Jsem jen líný. Psaní je docela dřina, ještě víc času zabere články znovu pročítat a editovat.
Prostřednictvím tohohle mini článku bych se také chtěl omluvit všem, kteří můj blog četli a třeba se těšili na další zážitky z USA, nebo poznatky, které jsem získal až po návratu. Pokusím se znovu psát, teď už s odstupem zpracovat stará i nová témata. Tak mi to snad vydrží.

Díky za trpělivost, Matěj.