neděle 24. března 2013

Specialní - Má povídka ze soutěže Ruta Quetzal


Macondo

Po několika měsících dopisování jsem konečně vyrazil. V jednom nejmenovaném evropském přístavu jsem měl už brzy nasednout na loď, která mě zaveze kamsi do Jižní Ameriky. Konečně nastal okamžik, kdy jsem překročil vratký lodní můstek a ocitl jsem se na prostorné palubě zaoceánské lodi. Vyhledal jsem kajutu, složil do ní svá nepočetná zavazadla a vydal jsem se na obchůzku. Do odjezdu zbývala ještě více než hodina, dorazil jsem tedy s velkým předstihem. Nehodlal jsem zmeškat loď a zmařit tak zdlouhavé přípravy. A proč jsem v takto moderních dobách nezvolil cestu letadlem? Sám jsem se tomu divil, ale chtěl jsem zažít, jaké to bylo cestovat v dobách, do kterých se vracím.
Opřel jsem se o zábradlí a nechal si větrem čechrat vlasy. Moje cesta začala a pod hladinou nás doprovázeli delfíni. Podlaha se vlnila pod nohama, ale mně to problémy nedělalo, na rozdíl od mých spolucestujících. Ještě chvíli jsem postál, a když jsem se dosyta nabažil pohledu na nekonečnou plochu oceánu, vydal jsem zpátky do kajuty. Lehnul jsem si na postel a nechal se jenom tak houpat.
Musel jsem usnout, protože se slunce zrovna klonilo k západu a žaludek mě kručením upozorňoval, že je čas na večeři. Dorazil jsem do lodní jídelny, právě když se rozlévala polévka. V tichosti jsem se najedl, ostatní cestující nevypadali na komunikativní lidi a já se taky nechtěl s nikým vybavovat. Po večeři byste mě opět nalezli, jak stojím u zábradlí a kochám se nádherou vody. Nikdo z lodníků si mě nevšímal a já mohl v klidu setrvat u svých myšlenek. Přemýšlel jsem o tom, co mě vlastně vůbec čeká. Měl jsem skryté pochybnosti o svém rozhodnutí, ale už jsem nemohl vycouvat. Cesta měla trvat okolo tří měsíců, doufal jsem tedy, že mě má zábava neomrzí. Vzal jsem si sice pár knih, ale ty budu mít přečtené poměrně rychle.
Každý den se opakoval téměř stejně, ráno jsem vstal a šel na snídani, v čase mezi snídaní a obědem jsem střídavě pozoroval vodu, práci námořníků a chování ostatních pasažérů. Po obědě jsem si většinou četl, anebo jsem psal dopisy domů, které jsem chtěl odeslat jen, co dorazím do cílového přístavu. No a po večeři jsem se opět procházel po palubě. S tímto denním programem mi cesta neutíkala nejpomaleji, ačkoli to nebyla ani žádná velká zábava.
Týden před přistáním jsem se začal připravovat na další cestu, nehodlal jsem se do svého cíle dovézt vlakem.
Sebral jsem tlumok a vykročil přes stejný vratký můstek, jako před třemi měsíci, jen mě tentokrát nečekala příjemná plavba, ale cesta s nejistým cílem. Zatím se mi šlo dobře, molo bylo postavené z velkých, kamenných kvádrů. Město, kterým jsem procházel, bylo plné spěchajících lidí, každý se hnal za svým cílem. Ulici lemovaly palmy a pro mě nastal čas, podívat se do mapy. Byl jsem na správném místě, teď už se jen stačilo dostat z města. Mapa říkala, že musím jít stále rovně právě touto velkou ulicí, která mě má dovést až na periferii metropole a odtamtud už musím po silnici a později jen neudržovanými stezkami v džungli. Obě strany hlavní třídy lemovaly domy plné obchůdků a pekáren. Právě vůně chleba a dalších dobrot mě lákala, nedalo mi to a musel jsem se do jednoho z těchto podniků podívat. Otevřel jsem staré dveře a nad hlavou se mi rozcinkal zvoneček. Odkudsi zevnitř se ozvaly kroky a do místnosti vstoupil postarší muž s větším břichem. Oslovil mě rychlou španělštinou, měl jsem co dělat, abych mu porozuměl. Ptal se mě, co si přeji. Sám jsem nevěděl. Musel jsem se zeptat, co prodává. V regálech jsem toho moc neviděl, jen pár housek zatočených do roztodivných tvarů. Chlap na mě mávl a zamířil do zadní části pekárny. Teprve teď jsem si všiml, že má okolo pasu zástěru posypanou moukou. V zadu se nacházel veliký stůl, pokrytý rozličnými druhy těsta a za ním, byla velká pec. Muž si navlékl rukavice a otevřel její dvířka. Vůně, která prostupovala celý obchod, se ještě zintenzivnila a já pochopil, že si všechny výrobky pečou sami, dokonce se mi zdálo, že i na těsto mají svůj vlastní recept.
Nakonec jsem dostal dvě zatočené housky a bochník chleba a včetně pečiva jsem si odnášel i zážitek, který mi zůstane na celý život. Dokud jsem byl v civilizaci, nechtěl jsem plýtvat své zásoby a zašel jsem proto do místní hospody. Sedl jsem si ke stolu a hostinský přede mě bez ptaní položil orosený džbán plný studené vody, rovnou jsem si objednal první věc, kterou jsem viděl na tabuli s pokrmy. Bylo to marinované kuře pečené na rozžhaveném uhlí. Od vedlejšího stolu, vzdáleného jen krok od mého místa jsem zaslechl tlumený hovor, a protože jsem neměl zrovna co na práci, zaposlouchal jsem se. Netrvalo dlouho a došlo mi, o čem se baví. Ten příběh jsem znal. Byla to stará pověst o rusovlasé dívce, Siervě Maríi, které rostly vlasy i po smrti. Legenda říká, že ji v den jejích dvanáctých narozenin pokousal pes nakažený vzteklinou. Poté co neonemocněla a nezemřela, byla církví označena za posedlou ďáblem. Církev se ji rozhodla podrobit jediné léčbě, kterou tehdy uznávala a to vymítání ďábla. Místo utrpení nalezla Sierva María úžasný vztah. Zamilovala se do kněze Cayetana Delaura a jejich skrývaná láska byla silnější a čistší, než jak to bývá zvykem u většiny jiných lidí. Na toto tajemné a nepochopitelné spojení se však přišlo a jak říkal sám Gabriel García Márquez, láska je šílenství a šílenství bývá trestáno smrtí. Sierva María zemřela a po mnoha letech byl objeven její hrob, plný hustých, živě vypadajících vlasů. Traduje se, že nehty a vlasy rostou za správných podmínek i po smrti, ale co na tom je pravdy, dodnes nevím. Do hovoru jsem se ovšem nezapojil.
Dostal jsem své jídlo, kuře bylo opravdu vynikající a voda, ta měla taky zvláštní, exotickou chuť. Zaplatil jsem a znovu vyrazil.
Se sluncem v zádech jsem si vykračoval liduprázdnou krajinou. Silnice, po které jsem šel, se přeměnila na rozpraskanou cestu, kterou každé auto co projelo, velice rozprášilo. Vstoupil jsem do přilehlého lesa a mezi stromy jsem si zavěsil síť na spaní a oblečený se v ní natáhl. Převinul jsem přes sebe tenkou moskytiéru a velice rychle jsem usnul. Cesta a hlavně zážitky dnešního dne mě dost vyčerpaly.
Probudilo mě bzučení hmyzu, ale díky předešlým opatřením jsem na těle neměl jediný štípanec. Denně jsem se chystal ujít co nejvíce kilometrů, abych neodkládal svůj cíl.
Putoval jsem už dvanáct dní a dávno jsem již opustil silnici. Společnost mi dělala jenom divá zvěř, telefon, ani jiné přístroje jsem neměl už z toho důvodu, že bych je neměl kde dobíjet. Po dalších týdnech putování mě obklopoval jen nekonečný prales. Stezka, kterou jsem si pracně prorážel, mi téměř za zády znovu zarůstala dalšími rostlinami, které lačnily po životě. Hustý, vlhký vzduch mi zaplňoval plíce a pot se stal mou nedílnou součástí. Zem se mi pod nohama bořila, pokrývala ji hustá vrstva rozměklé hlíny a tlejícího listí. Slunce bylo náznakem, přes husté listový se až na zem dostávalo jen zřídkakdy, ale jeho teplo se zde drželo o to lépe.  Zvesela jsem pokračoval, teplo mi nikdy nevadilo a až do tohoto dne jsem si myslel, že mi nikde nebude nesnesitelně.
Najednou jsem ztuhnul, pohlédl jsem pár set metrů před sebe a spatřil jsem nejasný obrys něčeho, co mi bylo matně povědomé. Rozeběhl jsem se směrem k podivné té podivné věci a v půlce vzdálenosti, která mě od ní dělila, jsem si uvědomil, co to vlastně je. Nalezl jsem trosky španělského korábu, o kterém vyprávěl už José Arcadio Buendía, který prý v tomto kraji žil. Byl obklopen pásem kapradin, z jeho zetlených stěžňů visely liány a zčásti odhalené žebroví bylo pokryto bílým prachem. Majestátnost lodi mě překvapila, nedokázal jsem si představit, jak se sem mohla dostat a jak dokázala odolat ničivým podmínkám. Kouzlo onoho místa bylo velice silné a neodvážil jsem se na loď vstoupit. Jen jsem se dotkl jejího dřeva, které na dotek studilo, přestože okolí žhnulo stálým teplem. Nevěděl jsem, zdali je koráb pouhým přeludem, nebo zjevením, nehodlal jsem o něm však nikde mluvit. Nechtěl jsem, aby byl odsud odvezen, kouzlo tohoto místa muselo být zachováno. Dle knihy, ze které jsem se o lodi dověděl, zde měla vést poštovní cesta, ale ta buď dávno zanikla, nebo nikdy nevznikla. Věřte mi, že okolí bylo neprostupné a nedokážu si představit, že by tudy projížděli poštovní dostavníky. Pomíjivost okamžiku ustoupila a já jsem si začal klestit cestu dál. Řídil jsem se pouze intuicí, něco nepojmenovatelného mě ujišťovalo, že jdu správně.
Dalším záchytným bodem mi byla obrovská seiba, kolem které se mělo nacházet městečko, ve kterém jistý plukovník podepisoval mírové smlouvy, ale informace se ani tentokrát neshodovaly se skutečností. Pokud však něco pravda byla, od mého cíle mě dělilo pouhých dvacet kilometrů, naneštěstí se ale začalo smrákat a já musel počkat do rána. Hned s prvními paprsky jsem vyrazil, nemohl jsem se dočkat, až uvidím Macondo na vlastní oči. Stále jsem měl obavy, že žádné neexistuje, ale teď jsem je zaplašil někam do ústraní. Už z dálky jsem ho viděl, menší, zablácené městečko. Prales pomalu řídl, až zmizel docela, místo něj se objevila mýtina a řeka. Po hlavní cestě jsem se přibližoval k prvním stavením. Bahno cesty mi čvachtalo pod botami a okraje nohavic se mi zbarvili do hněda. Chatrče zblízka vypadali ještě pokřiveněji a poničeněji než z dálky, okna neměla žádné sklo a dveře jen stěží visely v pantech. Na jednom zápraží seděl starý muž, pokuřoval dýmku a nevraživě se díval na vše okolo. Zdál se mi téměř průsvitný, napadaly mě pouze dva důvody, první, že byl z nedostatku potravy vyhublý na kost a druhý, že je celé městečko pouhým přízrakem zhmotněným ze vzpomínek. Pokračoval jsem dál, z hlavní ulice se větvili úzké, temné uličky, do kterých zdánlivě nepronikalo žádné světlo, chatrče se pomalu měnily ve větší domy, které ale byly také v žalostném stavu. Z dálky se ozýval štěkot psů, ale nikde nebyl vidět ani jediný pták, ač se v pralese ozývalo mnoho ptačích hlasů. Vzpomněl jsem si v tento moment na Amarantu Úrsulu a její snahu a navrácení ptačího zpěvu do ulic Maconda. Čím blíž ke starší části městečka jsem se dostával, tím honosnější domy jsem nacházel. Na ulici jsem potkal jen skupinku dětí, které si hrály v blátě a ženu spěchající za úkolem známým pouze jí samotné. Podle posledního dopisu jsem se měl s panem Marquézem sejít u velikého ořešáku, ke kterému byl kdysi dávno připoután José Arcadio Buendía. Rozhlížel jsem se po malém náměstíčku a trvalo mi hodnou chvíli, než jsem ho našel. Byl zakrytý několika střechami. Pozvolna jsem k němu došel a ještě jsem zahlédl řadu stromů, které zde zasadil již zmíněný zakladatel městečka a otec všech Buendíů. U kmene stromu, ke kterému jsem se dostal až poté, co jsem prošel polorozpadlou bránou, opravdu stála postava zahalená ve stínu.
Nemohl už jsem na nic čekat, rychlou chůzí jsem vyrazil, neznámý mi vyšel o krok vstříc a oslovil mě: „Dobrý den chlapče, tak vidím, že jsi opravdu dorazil. Přišel jsi do města, které možná neexistuje, a bavíš se tu se mnou.“
Trošku jsem se zarazil, ale nemeškal jsem s odpovědí: „Dobrý den, jsem velmi rád, že jsem vykonal tuto pouť. Přišel jsem pěšky a nepoužil jsem jiného dopravního prostředku, než lodi. Přesně podle vašich pokynů.“
Panu Marquézovi se na tváři objevil zamyšlený výraz, chvíli setrval v mlčení a pak řekl: „Pojď za mnou dovnitř, alespoň se podíváš do domu rodiny Buendíů. Nečekej žádný zázrak, podlehlo to tu větší zkáze, než okolní budovy.“
Nečekal již na mou odpověď a vydal se rovnou dovnitř, šel jsem za ním. O žalostném stavu budovy mě přesvědčili už obří červení mravenci, kteří lezli všude po stěnách. Ostatně i probořená terasa o něčem vypovídala, ale nechtěl jsem se o ní zmiňovat hned zkraje. Stěny už dávno neměli omítku, a otázkou zůstávalo to, jestli ji při jednom ze svých záchvatů šílenství snědla Rebeca, nebo jestli podlehly působení přírodních vlivů. Došel jsem do kuchyně, kde stála veliká pec. Musel jsem se na něco zeptat. „Promiňte, mohu Vám položit otázku? Myslím si správně, že právě v této peci pekla Úrsula svá karamelová zvířátka?“
„Jistěže pekla, právě tady, je tomu více než dvě stě let, ale jak vidíte, pec zůstala zachována.“ Na to jsem mohl odpovědět jedině další otázkou: „A nevíte, zdali se zachoval její recept? Rád bych toto pečivo ochutnal a teď se mi naskytla možnost.“
„O receptu nic nevím, ale zvířátka byla tak oblíbená, že se v nějaké podobě musejí vyrábět. Napodobeninu originálu byste možná dokázal sehnat. Musíte jen pátrat a chtít. Možná, že leží kousek před Vámi, musíte jen otevřít oči.“
Při tom co povídal, už zapálil oheň a v hrnci na kamnech začínala bublat voda. Zručným pohybem sundal hrnec a vodu rozlil do dvou připravených hrnků. Pokojem se rozvoněla silná, černá káva. Přesně taková, jakou si dělala většina obyvatel tohoto domu. Beze slova mi podal hrnek a já ho obemknul oběma dlaněmi, abych se o něj ohřál. V domě nebyla zima, ale podivně vlhko, vzduch byl plný starodávných pachů a plísní. Dům určitě pamatoval předlouhé období dešťů. Posadili jsme se na židle a mlčeli jsme. Každý si v ten okamžik hleděl pouze svých myšlenek. Já se snažil inteligentně zformulovat další otázku. Nakonec jsem vymyslel tohle: „Jak jste objevil Macondo? A jak Vás napadlo o něm psát?“
„Položil jsi mi těžkou otázku, kterou bude těžké zformulovat. Pokusím se ti odpovědět co nejlépe a nejvýstižněji. Jednou jsem byl na delším výletě, sám jsem se potuloval našimi pralesy a vstřebával jsem atmosféru. Chtěl jsem napsat knížku zachycující divokost a nespoutanost přírody. Po delším putování jsem objevil tohle městečko, už bylo v takovémto stavu. Lidé byli neteční a nevšímaví. To zaujalo mou pozornost, musel jsem to zde prozkoumat. Má povaha mi nedala spát, dokud jsem nezjistil co je to za místo. Na žádné mapě vyznačeno nebylo, pochybuji, že bys ho našel i na nejpodrobnější mapě tohoto území. Obyvatelé, kteří byli pasivní a o své minulosti a o vzniku městečka nic nevěděli, mi logicky nic nepověděli. Musel jsem proto pátrat dál. Prohledával jsem zdejší krámky a obchůdky s marnou nadějí že na něco narazím. To bylo dávno předtím, než jsem začal psát své velké dílo. Jednoho dne jsem si myslel, že jsem konečně objevil to, co jsem hledal, ale později se ukázalo, že to byl pouze krámek učeného Katalánce. Mohl jsem se dočíst něco o sanskrtu a písmech jemu podobných, ale mé problematice to moc nepomohlo. Nevzdával jsem se, pokračoval jsem v pátrání. Po dlouhé době, na sklonku sil, kdy mi věčný pot přestal připadat otravný a bzučení komárů se stalou mou přirozeností jsem konečně na něco narazil. Právě tady v tomto domě jsem objevil dávné zápisky Melquíadese, které přeložil na sklonku svého života do španělštiny poslední z Aureliánů. Nebyly však kompletní a další fakta se mi ujasnila až poté, co se mi zjevil José Arcadio Buendía a vše mi vypověděl. A o této vesnici jsem napsal už z toho důvodu, že takto úžasný příběh určitě stojí za uchování.“
Poděkoval jsem za vyčerpávající odpověď a navázal jsem rozhovor: „A zjevují se Vám duchové zesnulých častěji? Nebo to bylo pouze v tom jednom případě?“ Sám jsem se nad svou otázkou zamyslel, ale až poté co jsem ji položil. Mě se nikdy žádný duch nezjevil, možná proto, že jsem nevěřil, že je to možné, nebo z toho důvodu, že jsem po nich nikdy nepátral. To už mi ale tok myšlenek přerušila další slova pana Marquéze.
„Občas se mi stane, že spřádám dlouhé rozhovory s již zmíněným Melquíadesem, řešíme mnohé podstatné informace potřebné k životu. A co ty víš, co když už si někdy s duchem mluvil, jen sis to neuvědomil, protože vypadal až moc živě?“
„Nad tím se budu muset někdy pořádně zamyslet, ale myslím, že ne. Duch musí být alespoň trochu poznat, nebo vypadá jako normální člověk?“ A opravdu jsem strnul v zamyšlení, probíral jsem své vzpomínky, ale na ducha, či duchy jsem si nevzpomínal.
„Ale jistě že duch vypadá jako člověk, dali by se najít jisté znaky odlišnosti. Ty jsou ale tak nepatrné, že je ani pořádně nedokážeme rozeznat. Já bych to tedy dokázal, ale ty, jako nezkušený laik…“ Větu nechal doznít, aby se plně zdůraznil její význam. Měl pravdu, jak já bych mohl poznat ducha, když jsem předtím žádného neviděl? Pořád jsme seděli u stolu, ale hrnky se nám prázdnili a nastal okamžik, kdy mě mistr vybídl k další prohlídce domu. Předtím jsme seděli v tichu a jenom jsme si vychutnávali pomíjivost tohoto prazvláštního okamžiku. Z kuchyně jsme došli na pradávného Úrsulina pokoje, kde stále na místě postele zela veliká díra, ve které byl ukryt poklad dvou poutníků, kteří si schovali sochu u Buendíových, dokud nepřestane pršet. Vzpomínka na tento okamžik mi ulpěla v paměti na vždy, jelikož se dole v prohlubni třpytil jeden jediný kousek zlata. Tázavě jsem pohlédl na pana Marquéze a ten, jakoby uhodl mé myšlenky, souhlasně pokýval hlavou. Vlezl jsem tedy pro zlatou minci a schoval jsem jí do kapsy. Mám ji až dodnes a teď když píši tyto řádky, ji tisknu v ruce, abych se ujistil, že to vše nebyl jen sen. Po prohlídce Úrsuliny ložnice, která proběhla v naprosté tichosti, jsme se odebrali do alchymistické laboratoře, která byla stále plná, na pohled funkčních křivulí, baněk a jiného alchymistického nářadí. Jediné co zde chybělo, byli zlaté rybky, které vyráběl plukovník Aureliano Buendía. Zeptal jsem se na ně: „Mistře, nevíte, kde je konec všem zlatým rybkám?“
„Tak na tuto otázku ti neumím odpovědět ani já. Kde je jim konec ví snad jen Aureliano Buendía, který je teď ztracený kdesi v hlubinách dávno zapomenuté války. Jeho jasnozřivost ho neopustila ani po smrti, ale nedokáže ji už plně využít. To je právě to, co válka udělá s lidmi.“
„To je pravda, sám bych to nedokázal vyjádřit lépe. Souhlasím, že válka je jen způsob, jak ztratit přátelé, rodinu, lásku a smysl života. Podle mého také války nikdy nic dobrého nepřinesly.“ To co jsem řekl, nebyly jen plané řeči, mínil jsem to opravdu vážně a také si za tímto názorem stojím. Vsadím se, že nedokážete říct jedinou dobrou věc, kterou válka přinesla. Dále jsme si prohlíželi pracovnu, já se snažil vžít do pocitů dávného plukovníka, který se zde snažil utopit žal z války, zapomenout na vše. Z této místnosti jsem si pamatoval nejvíce podivný pach všemožných chemikálií a myslím, že jsem za tím vším rozeznával i slabý odér rtuti, která se pálila u mrtvých.
Vstoupili jsme do malého pokojíku, jeho stěny byly téměř rozpadlé a v jedné z nich se nacházela veliká prasklina. „Tohle, můj příteli, je pokoj učeného Melquíadese, takto zpustle teď vypadá. Ani bys sám nedokázal poznat, kde jsme, že?“ zeptal se mě mistr.
„Právě jsem se chystal zeptat, co je neobyčejného na tomto pokoji, že zde stojíme, ale jak vidím, tak jste mě předběhl. Děkuji za vysvětlení. Proč však pokoj takovéhoto muže vypadá takto?“
„Na velké lidi se často zapomíná a lidé se slabší povahou a charakterem je začnou raději hanit a pomlouvat, než aby byli ochotni přiznat, že byli chytřejší než oni samotní. Myslím, že je tohle velký problém naší doby, mnohé krásné zaniká jen díky zášti a nenávisti.“
„Znovu musím uznat, že máte pravdu. Ale zase neříkejme, že svět je jenom zkažené místo. Stále existuje například láska, ve své čisté podobě, kdy není prorostlá nákazou moderních trendů. Jak je krásné přátelství dvou blízkých osob, kdy jedna druhé může bezpodmínečně věřit. To snad nikdy nezmizí a nikdo nám to nevezme.“ Toto jsem opravdu řekl, zápal roznícený předchozí diskuzí mě dostal až k takovýmto myšlenkám.
Konečně jsme vyšli zase ven, jediné co ještě z domu stálo za zmínku, byl prastarý daguerrotyp zachycující Remedios, dívku, která předčasně dospěla a vnesla do jinak pochmurného domu radost a život. Venku ze mě spadla jistá tíživá atmosféra, v domě, kde se toho tolik událo, jsem se nedokázal cítit nejlépe a ostatně celé městečko na mě působilo zvláštně. Šli jsme s mistrem právě na procházku, rozhodl se mi vše ukázat a vypovědět další fakta z historie, která jsem možná neznal. Procházet se po bahnitých cestách nebylo nic lákavého, ale zážitky, které jsem si odtamtud odnesl, za to určitě stály. Prošli jsme kolem domku Pilar Ternerové, která byla matkou, babičkou a prababičkou mnohých z rodiny Buendíových. Dále jsme viděli další dům, tentokrát Rebečin, který zvenčí nevypadal natolik zdevastovaný, ale nechtěl jsem si představovat, jak to vypadá uvnitř.
Nečekaný pohled na vzdálená pole mi vnukl otázku: „ Co se stalo s banánovou společností? Kde je jí konec? Zanikla úplně, nebo stále existuje, ale na jiném místě?“
„Jsi pozorný čtenář a dokážeš dobře vnímat zdejší události, takže si jistě pamatuješ na masakr třítisící dělníků, který byl dobře utajen, ale přesto se stal. Banánová společnost po tomto činu musela logicky odejít, a aby její odchod nebyl příliš nápadný, přivolal pan Brown období dešťů – a to je pravdivá událost – dodnes netuším, jak to dokázal, ale stalo se to. Abych dokončil myšlenku, banánová společnost opustila území Maconda a vyrazila hledat jiná místa pro své nečestné obchody. Své místo našla a dodnes existuje, neřeknu ti ale pod jakým názvem a kde, nebylo by to vůči nim spravedlivé a nechci se jim svými činy ani v nejmenším podobat.“
Dál jsme opět pokračovali mlčky, každý jsme měli své věci na přemýšlení, já byl plný dojmů, a co se honilo hlavou mému společníkovi, jsem nevěděl. Za celou dlouho dobu, co jsme se procházeli, nás neoslovil jediný domorodec, ba se na nás ani nepodíval. Nevěděl jsem, jestli nás vůbec vnímají. Bylo možné, že pro ně městečko existovalo jen ze vzpomínek, možná neviděli pobořené domy, ale paláce za dob největšího rozkvětu, třeba se v duchu stále bavili s již mrtvými přáteli a nedokázali si připustit, že je všechno jinak. Do uličky, kterou obývali neblaze známé, přesto oblíbené Francouzské dámičky, jsme zabrousit museli. Dnes zde z někdejší slávy zbývaly pouze vybledlé cedule a rozbitá lucerna s červeným sklem. Na prohlídku nám zbývalo ještě více míst, nedostali jsme se k řece, neviděl jsem stanici železnice a možná jsem i na něco zapomněl.
K řece jsme zamířili hned vzápětí a cestou jsem dostával další výklad: „Právě díky této řece se zde rozhodl José Arcadio Buendía založit vesnici a později se na ní jeho potomci rozhodli založit lodní dopravu. Bohužel jim tento plán nevyšel. Nebo jsem možná měl říct naštěstí, tento neúspěch oddálil nenávratnou zkázu městečka. Jediná loď, která tudy kdy plula, byla pouze malá kanoe tažená otroky jdoucími po souši.“
„Ano, četl jsem o tom ve vaší knize a už z pohledu na tuto líně tekoucí řeku jsem uhádl, že lodní doprava je zcela nemožný sen. A asi je dobře, že se tak nestalo.“
Měl jsem tolik podnětů k přemýšlení, jako nikdy předtím, za pouhý den jsem stačil poznat více než za celý svůj předchozí život. Můj sen se plnil a nejspíše jsem měl psáno v osudu, že se mi přihodí takovéto dobrodružství.
Železnice už dávno nebyla v provozu. Kdo by také chtěl jezdit do zapomenutého městečka na konci světa? Nádraží byla spíše malá budka s perónem velkým akorát tak pro jeden vagón napojený na malou lokomotivu. Přesto mělo něco do sebe, podivné kouzlo jako všechny věci v okolí. Počínaje vrakem španělského korábu, jsem se ocital v podivuhodném světě, plným záhad a překvapení. Kolik lidí si v tuto chvíli čte, dívá se na televizi, nebo je v práci. A co mezitím prožívám já? Přišlo mi až nenormální, jak je něco takového možné. Děkoval jsem všemožným mystickým silám zato, že mi umožnili tuto cestu.
„Mám pro tebe jedno překvapení, pojď za mnou.“
Vyrazil jsem tedy bez vyptávání za svým společníkem, jelikož jsem na jeho tváři poznal pohled, který nepřipouštěl otázky. Nejspíše jsme šli oklikou, abych měl možnost spatřit další místa, ale vzhledem k povaze cíle, jsem si nemohl být jistý. Konečně jsme tam došli, bylo to kino. Ceduli chybělo jedno písmeno, ale dokázal jsem si ho hravě domyslet. Zastavil jsem se přede dveřmi ale pan Marquéz mě pokývnutím vybídl, ať vstoupím. Uvnitř byla velká vrstva prachu, sedačky byly prožrané moly, ale plátno zůstalo v celku. Jeho jedinou vadou byla velká, žlutá skvrna uprostřed, kterou způsobilo stáří. Usadili jsme se do předních lavic. Dřevo pod naší vahou zmučeně zavrzalo, bylo již unavené léty své služby. Uvelebil jsem se a očekával, co bude následovat. Překvapení bylo veliké, spustil se němý film, obraz přeskakoval, byl neuvěřitelně zrnitý a rozmazaný, ale film hrál a to bylo hlavní. Nemohl jsem tomu uvěřit a také mě zajímalo, jaký to má smysl. Pak jsem rozpoznal Macondo na plátně. Bylo mnohem mladší a krásnější. Něco mi však nesedělo, hlavní cestu blokovala děla. Pak mi to došlo, film pojednával o válce, o konfliktu mezi liberály a republikány. Vžil jsem se do děje, když mě vyrušil hlas: „Nevzal jsem tě zde náhodou, právě na těchto dvou sedadlech se kdysi na podobný film dávali Meme a Mauricio Babilonia. Je až neuvěřitelné, co čas zachová a jaké vzpomínky se k danému místu navážou.“ A opravdu, když jsem se začal lépe soustředit, spatřil jsem okolo nás poletovat žluté motýly, kteří už navždy zůstanou věrni svému pánovi.
Po návštěvě kina se pomalu schylovalo ke konci mé návštěvy. Čas jsem měl přesně stanovený už od začátku, jeden den zde můžu pobýt, od západu do východu slunce. Naštěstí nám zbývala ještě hodiny a také spoustu nevyjasněných otázek. Nemohl jsem odejít, aniž bych navštívil kostel, ve kterém kázal otec Nicaron Reyana a po něm otec Coronel a další. Stavba vzbuzovala smutný dojem, byla také opuštěná a u takto majestátního kostela se to vyjímalo ještě více než u dalších budov.
Pomalu jsme šli směrem do kopce, ještě jednou jsem chtěl pohlédnout na dům Buendíových, musel jsem si ho vrýt lépe do paměti. Pohled na zubožený pozemek mi připomněl další ze vzpomínek. Přesněji ořešák, o který se na sklonku svého života opřel plukovník Aureliano Buendía. Právě ze dveří, ve kterých jsem teď stál, pozoroval procházející cirkus se šašky, kteří metali kozelce. Chtěl bych zažít takto veselý průvod, ale nejspíše se mi to již nepoštěstí. Ze slunce zbýval jenom malý oblouček těsně nad obzorem a já věděl, co to znamená. Musel jsem odejít a nikdy se nevrátit. Oba jsme to věděli.
Vyšli jsme před bránu. Nastal čas loučení, slzy smutku mi vyhrkly do očí, ale zase jsem je rychle zaplašil, nemohl jsem plakat po takovémto dni. Dlouze jsme si stiskli ruce, netřásli jsme s nimi, jen je podrželi ve vzduchu. Mistr mi ještě řekl: „Synu, pamatuj si, že nic v životě nevydrží věcně, kromě lásky. Ta přetrvá a porazí i ty nejhorší zla, která padnou na tento svět. Chtěl bych ti popřát mnoho štěstí do dalšího života. Snad objevíš to, co hledáš.“
Pouhé děkuji, řeklo všechno, čas pro vyměřený právě skončil. Otočil jsem se zády ke starobylému domu a směle jsem vykročil vpřed. Musel jsem přenocovat na nejbližším možném místě, ale hodlal jsem dostát svého slova a opustit prostor městečka.
Na návrší jsem se otočil, místo toho co jsem očekával, jsem spatřil pouhou dolinu, bez jakékoli stavby. Nemohl jsem se vrátit a přesvědčit se a tak dodnes nevím, zdali městečko bylo pouhým zjevením ze starších dob, nebo jestli ho zahalila mlha. Mimo vzpomínek mi však zůstala i zlatá mince.

5 komentářů:

  1. Fakt dost dobrý! Marqueze jen tak někdo nepochopí.

    OdpovědětVymazat
  2. Hello everyone, My name is Michael and I am from the Czech Republic.
    I established this group because I think it is a good idea.
    We can write their experiences, feelings and everything
    add yourself! and its exchange friends
    Have a nice day

    https://www.facebook.com/groups/184156681763821/

    OdpovědětVymazat
  3. Když si člověk přečte tuto povídku, pochopí, proč jsi vyhrál. Moc povedené a určitě sis výhru zasloužil :)
    Mám jen dvě otázky - nejdřív mě zajímá, jak znělo přesně zadání tématu, na který jsi měl napsat soutěžní povídku a potom, jelikož to je španělská soutěž, psal jsi ve španělštině a tato verze je pouze překlad? Pokud ano, tak klobouk dolů, jelikož obsahuje velmi dobrou slovní zásobu a celkem těžká slovní spojení...
    Ovšem, gratuluji!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :-)
      Přesné zadání tématu bylo "umělecké dílo na téma Gabriel García Marquez". Mohli jsme si vybrat, jestli napíšeme povídku, něco vyrobíme, nebo namalujeme. Bylo to poměrně volné.
      Napsal jsem to česky, ale potom jsem to musel přeložit.. A to mi zabralo několik hodin. Pak mi to ještě paní profesorka kontrolovala a poopravila :-).

      Vymazat