Před odjezdem
jsem si říkal, že se mi nikdy stýskat nebude a jak je Amerika úžasná.
Představoval jsem si zemi neskutečných možností, zábavy a úžasnosti. Ono to zas
až tak pravda není a pokud odjedete, budete velice překvapení.
Jsem si jistý, že
znáte krizi třetího dne z různých letních táborů a škol v přírodě. Je to
teorie, většinou moc dobře nefunguje, ale pokud někam odjedete na rok, nastane
krize třetího týdne, která může
trvat poměrně dlouho.
A proč právě
číslo tři? Protože hned po příjezdu je všechno nové a úžasné, člověk je
překvapený a chce vše objevovat. V podstatě nemá čas na žádné stěžování, nebo
stesky. Ale jakmile se trošku usadí, začne porovnávat rozdílnosti mezi USA a
jeho vlastní zemí. Něco se mu bude líbit, ale většina ne. Bude se trápit,
nebude mít nikoho blízkého, ke komu se obrátit a bude to hrůza.
I kdybych o tomto
stavu četl, než jsem odjel, tak bych ho popřel. Já jsem přece silnější a lepší,
než ti, co se
jim stýskalo, ne? :-D.
Bohužel jsem
nebyl. Přišel třetí týden a s ním škola. Doposud jsem byl nadšený, ale když
jsem musel celý den bloudit po chodbách, bez kamarádů a sám, začal jsem se
cítit dost mizerně. Netrvalo to dlouho a bylo mi do breku. První den jsem slzy
udržel, snažil jsem se je překonat a také se mi to podařilo. Šel jsem spát velm
brzy a doufal, že to další den bude jenom líp.
Ale nebylo. Bylo
to horší a horší. Chtěl jsem jet domů.
Chtěl je možná slabé slovo, toužil jsem po tom jet domů. Na nic jiného jsme
nemyslel. Každý den, v intervalu zrhuba dvou týdnů, jsem přišel domů a začal
jsem brečet, nadávat a zuřit. Poté jsem začal volat rodičům, ať mě odtud
dostanou. Nadával jsem jim, prosil jsem, brečel, řval, vyhrožoval a choval jsem
se jako idiot. Cítil jsem se hrozně. Ten pocit se nedá popsat. Musíte to zažít,
jinak neuvěříte a nepochopíte.
Život najednou
nemá smysl, nic není důležité. Já se nedokázal na nic soustředit, nic dělat,
trávil jsem hodiny čumením do blba a doufal jsem, že se to zlepší. Ale sám jsem
pro zlepšení nic nedělal! To byl můj nevětší problém. Jen jsem seděl a chtěl
jsem jet domů, nehledal jsem kamarády, nesnažil jsem se zapojovat. Byl jsem
pasivní a nenáviděl jsem svůj život. Chtěl jsem domů.
Na ostatních
blozích jsem o této krizi nečetl, nevím jestli jí ostatní studenti neměli, nebo
jenom nebyli dost odvážní to přiznat veřejně. Já bych byl rád, kdyby to
udělali, protože by mi to pomohlo. Věděl bych, že v tom nejsem sám. A to je
důležité.
Postupem času
jsem si začal představovat různé nemoci a další potíže, ale o tom až jindy. Teď
se vrátíme k tomu, co dělat, pokud začnete být homesick.
První věc, kterou
bych doporučil, je omezit kontakt s rodinou a kamarády. Každý hovor mě akorát
tak rozrušil, bylo to horší a horší. Hovor jednou za dva týdny bude bohatě
stačit, i když vím, jak těžké to je. Věřte mi, já netoužil po ničem jiném, než
se vrátit a všechny je obejmout a nikdy nepustit.
Neuzavírejte se
sami do sebe, pokuste se najít si co nejvíc kamarádů a aktivit. Pokus budete
zaměstnaní, bude to lepší. Já jsem si to tu začal užívat až po dlouhých třech
měsících, i když to mohla být mnohem kratší doba. Jenom kdybych chtěl.
Nelitujte se a hlavně nelitujte toho, že jste odjeli.
Je to životní zkušenost a rok není tak dlouhý, takže se to opravdu dá vydržet.
Pak budete v půlce a řeknete si "Sakra, už mi zbývá jen 5 měsíců, já zpátky ani nechci."
Nevím, jestli Vám
tyhle rady pomůžou, nebo ne, ale já jsem takovýhle postup vysledoval u sebe. A
mohl jsem to mít mnohem příjemnější. Nepromarněte svůj čas a užívejte si každou
minutu :-).
Ahoj Matěji,
OdpovědětVymazatje to moc hezký a pravdivý článek. Když si vzpomenu, jak jsem se cítil kdysi na studijích v Brně, když jsem opustil pohodlí domova, staré kamarády a rodinu, bylo to velmi podobné.
Překonal jsem to stejným způsobem jako ty. Ale to jsem to měl mnohem a mnohem lehčí, protože domů to bylo jen pár hodin cesty vlakem...
Užij si naplno pobyt v Americe a těším se na viděnou v Praze.
Ahoj David
Ahoj Davide, díky za komentář :-) Podle mě jsou všechny začátky těžké a nezáleží ani tolik na tom, jestli je to domů kousek, nebo hrozně daleko...
VymazatJseš fakt dost dobrej, že píšeš takhle otevřeně.
OdpovědětVymazatSnažím se psát jak otevřeně to jde, a hlavně jsem se takhle cítil. A v tom stavu by mi opravdu pomohlo, kdybych narazil na článek o takových problémech a popřípadě jejich řešení. Prostě by bylo důležité vědět, že v tom nejsem sám...
VymazatDěkuji za otevřenost, jsem maminka exchange studenta.
OdpovědětVymazatDěkuji za komentář :) Někdy je to těžké, být otevřený, ale mně by to před pár měsíci hrozně pomohlo a tak doufám, že to teď pomůže jiným
VymazatNazdar Mates, zdravím do Amériky;) Znám tak trochu tvoji mámu a vím, že ta krize je vždycky těžká pro všechny - děti i rodiče;) jsi fakt borec, žes to nevzdal;) Vzpomínám, jak jsem před lety odjela do Anglie (jen na pár týdnů) a jak jsem z toho byla vedle, zalezla po třech dnech, kdy na mne všechno kolem mluvilo jen anglicky, do svého pokoje a rozhodla se už nikdy nevystrčit nos. Ale člověk musí taky jíst a další věci, a tak mě to donutilo vylézt a začít komunikovat. Nakonec to byla docela sranda a litovala jsem, že to bylo na tak krátko...Měj se tam fajn, držím palce, pěsti i malíčky;) Tony
OdpovědětVymazatA co americký holky? Ani ty tě tam nebavily? Bo co?
OdpovědětVymazatPo pravdě řečeno, ne, ani trošku jsem se o ně nezajímal hahaha
VymazatA teď se zajímáš? :-)
OdpovědětVymazatAle joo, teď už jo :-D
VymazatJe to syrový. Dík. Jen- oprav si chyby, je to škoda u tak otevřený zpovědi. Jo a najdi si je sám :-). Za tři dny je tady odhalím :-)
OdpovědětVymazatAchjo, chyby... Těch já se nikdy nezbavím :-D. Pokusím se je najít, ale moc šancí si nedávám, protože si články po sobě vždycky čtu :-D
VymazatA jinak díky za kompliment :-) snažil jsem se to popsat co nejpravdivěji, aby lidi věděli, do čeho se pouští.
Matěji, jsem profesorkou češtiny, publikuj svůj blog na veřejnějších fórech - např. MF Dnes, I hned..., trochu pouprav za0čátky.Píšeš dobře, ale málo veřejně. Toto je velmi důležitý článek.
OdpovědětVymazatDobrý den a děkuji za radu :-) O víkendu se do toho všeho pustím
VymazatAhoj Matěji,zdravíme tě z Radějova,od samého začátku tě obdivujeme,že ses na tuto zkušenost vůbec dal. Často jsme s vašima o tobě mluvili a prožívali jejich starosti o tebe. Každý týden jsme čekali,s jakými zprávami o víkendu přijedou. Jsi fakt šikovný a chytrý kluk. Jsme rádi,že už je věe,jak má asi být. Přejeme ti samé hezké a úspěšné dny,v daleké cizině. Až se vrátíš,doufáme,že nám budeš vyprávět. Měj se hezky a vše jen to nej,ti přejí sousedi Matějkovi z Radějova
OdpovědětVymazatJééé ahoj! Já zdravím z Ameriky ;-). Ta zpráva mě hrozně potěšila a vyprávět určitě budu...
VymazatJa ti to rikala tady celou dobu aby sis to uzival!!! Ale tak lepsi na to prijit dyl nez nikdy ze jo :D ale priste me laskave poslouchej!!!! ;)
OdpovědětVymazatNojooo já vím! Ale stejně jsem ti nechtěl věřit ;p
VymazatJa ti to rikala tady celou dobu aby sis to uzival!!! Ale tak lepsi na to prijit dyl nez nikdy ze jo :D ale priste me laskave poslouchej!!!! ;)
OdpovědětVymazatProč Tvůj blog nepokračoval?
OdpovědětVymazat