Pokud jedete do
Ameriky poprvé, možná budete z vyřizování víza trošku nervózní. Co mě
trápilo nejvíc, byl pohovor, a co by se stalo, kdybych vízum nakonec nedostal.
Takovéto starosti jsou opravdu zbytečné. Vzhledem k tomu, že jste student
a nejedete do USA pracovat, budete vyplňovat formulář J-1 a je to opravdu jen
formalita.
Na předodletové
schůzce dostanete oficiální formulář a dál také spoustu informačních papírů,
jak si při vyřizování víza počínat. Už s tímhle balíčkem byste měli být za
vodou, ale já popíšu mé osobní zkušenosti.
Nejdřív budete
muset vyplnit online formulář DS-160, což vám zabere téměř dvě hodiny, a to i
když budete postupovat velmi rychle. Jejich otázky jsou opravdu směšné, na
všechno musíte podrobně odpovídat a perličkou byly věci typu: jste terorista,
podporujete teroristické organizace, je cílem vaší návštěvy v USA
prostituce, máte speciální chemický výcvik, byl někdo z vašich příbuzných
terorista atd... Dále budete muset uvést konkrétní informace o vaší hostitelské
rodině, místě kde budete bydlet. Ptají
se i na člověka, který za pobyt platil a dále musíte uvést jména rodinných
příslušníků až do sedmého kolene :-D. Občas jsem ani nevěděl, co kam napsat a
až později jsem se dozvěděl, že stačí uvést Does
not apply.
Návod na vyřízení tohoto formuláře poslala Student
Agenvy až v době, kdy jsem vízum měl dávno vyřízené ;-).
Do formuláře
DS-160 jsem nahrál i svou fotku a nepotřeboval jsem tedy fyzickou kopii nosit
s sebou na ambasádu, ale to jsem se dozvěděl, až poté co jsem si fotku
nechal udělat – Američani vyžadují formát 5x5 a nejedná se tedy o běžné
průkazové foto. Po úspěšném vyplnění si sjednáte schůzku v nejbližším
možném termínu.
Na ambasádu jsem
se vydal s mamkou (jako nezletilý jsem musel mít s sebou zákonného
zástupce) okolo osmé ráno – měl jsem schůzku na první
možný čas ten den (to abych nemeškal
školu :-D) a zrovna lilo jako z konve, což byla docela smůla. Budova
ambasády je největší v celé ulici a vjezd do ní kontroluje skupina
policajtů, kteří pečlivě prohlížejí všechna vozidla. Naštěstí jsem šel pěšky.
Já jsem se
suveréně pokusil projít dovntiř největšíma dveřma, co jsem viděl, ale byl jsem
zastavený důležitě se tvářícím sekuriťákém a postaven do fronty lidí, kteří
museli venku a na dešti čekat, než budou vpuštěni dovnitř. Nic příjemného,
kdyby svítilo sluníčko, čekalo by se mi mnohem líp.
Tašky nám přejeli
nějakým přístrojem, nejspíš na detekci trhavin a pak nás pustili do místnosti
s přísnější ostrahou, než má většina letišť. Tam nám sebrali veškerou
elektroniku, zavazadla a předměty, které by se daly považovat za zbraně.
Abychom nebyli smutní, dostali jsme visačku na které bylo napsáno Guest a nějaké číslo.
Po schodech jsme
se dostali do prázdné místnosti a tam jsem odevzdal svůj formulář, zaplatil 170$
za vyřízení víza. Pak jsem se už
jenom posadil a vyčkával, až z interkomu uslyším své zkomolené jméno.
U přepážky si
mladá a příjemná Američanka chvíli prohlížela můj pas, pak se zeptala, proč
jedu do USA. Já se snažil odpovídat dlouze a zajímavě, ale teď už vím, že na tom
ani nezáleželo. Nakonec mi vyjmenovala jednotlivé ročník americké střední školy
– freshman, sophmore, junior, senior – a
pak pronesla tu sladkou větu, kterou uslyší opravdu každý exchange student: Your visa is approved.
Pas jsem měl doma
ještě ten stejný den – kurýrní služba je opravdu rychlá a spolehlivá :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat