úterý 25. září 2012

Odlet do USA


Tak a je to tady, den kdy uvidím svou rodinu naposledy na dalších deset měsíců.

Na letiště jsme se vydali okolo desáté ráno, poté co jsem si dobalil svou obří tašku (ano, pořád jsem neměl sbaleno, ani v den odletu) a s radostím jsem si dal tři cheeseburgery, protože jsem do sebe ráno nemohl nic dostat. A ukázalo se to jako docela dobrý nápad, protože jsem pak dlouho nic nejedl.

Na letišti je novinkou self check-in, kde naskenujete do takové mašinky vaši letenku, nebo opíšete příslušné číslo, ale ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, palubní letenku do USA jsem z toho nedostal – prý protože mi ještě nebylo osmnáct.

Vyhledal jsem teda pomoc letušky a dostal jsem se k části odbavování, kde jsem už dopředu mohl říct, že letím do Států. Letištní asistentka, která byla odněkud z východu a její češtině jsem skoro nerozumněl, se mě začala s formulářem v ruce vyptávat, jestli jsem si balil kufr sám, nebo jestli s ním někdo přišel od té doby do styku. Také jsem byl upozorněn, že už od nikoho nemám přijímat žádné dárky – mohlo by se jednat o výbušinu a v minulosti už se takové případy staly. Atd, atd... Otázek bylo doopravdy spousta a většina z nich neměla žádný smysl. Úplně nakonec chtěla vidět můj formulář J-1 a pak mě konečně pustila dál.

Přes tuhle kontrolu jsem se dostal až k samotnému odbavení, kde mi vytiskli palubní letenky – z Prahy až do Tampy (přestupovat budu v New Yorku na JFK – jednom z nejrušnějších a největích letiští na světě ;-)) a převzali si mé zavazadlo. Samozřejmě, že bylo těžší, než byl povolený limit (23 kilogramů) a tak jsem musel asi tisícovku doplácet. Hlavní ale bylo, že jsem se těžkýho kufru zbavil a nemusel jsem ho dál vláčet.

Jen s batohem jsem se procházel po letištní hale, stále jsem měl víc jak dvě hodiny a tak jsem si užíval poslední chvíle s rodinou. Zhruba po půl hodině jsme pomalu zamířili k celní kontrole, odkud už jsem musel sám, za dalším dobrodružstvím. Ještě že jsem netušil, co mě vlastně čeká, jinak bych se na to vykašlal a schoval bych se mamce pod sukni :-D.

Nakonec už bylo i toho postávání před celní kontrolou dost a tak jsme se rozhodli se definitivně rozloučit. A bylo to těžší, než jsem si myslel. Najednou se mi ani pryč nechtělo a pobyt jsem nepovažoval za až tak dobrý nápad.

Bez problémů s celníky jsem se dostal do duty free zóny a naposledy zamával rodičům. Pak už jsem se vydal najít svou bránu, abych všechno stíhal. Tam mě měla čekat další kontrola, ale já si nebyl jistý, zdali jsou za touto zónou záchody (lety do Ameriky jsou na úplném konci terminálu T1, kde je vyhrazen specielní prostor se zvýšenou ostrahou) a tak jsem se asi hodinu procházel po zbytku terminálu, nakukoval do obchodů, nudil se a posedával na lavičkách. Bylo asi 12:10 a já odlétal až ve 13:25, měl jsem tedy stále dost času.

Celou dobu, kdy jsem se nechystal do toho prostoru vstoupit, byly oba vchody naprosto volné a prošel bych během pár vteřin, ale jakmile nastal čas mého odletu, vytvořila se obrovská fronta a já musel čekat nejméně dvacet minut.

Na letadlo jsem se dostal poměrně rychle, usadil jsem se a chvíli si četl knížku, kterou jsem si vzal z domova. Byl jsem na chvíli spokojený, že následujících osm hodin nemusím nic dělat, hledat anebo se nervovat, jestli všechno stihnu.

Take off proběhl hladce, ani jsem si pomalu nestačil všimnout, že jsme ve vzduchu. Nevím, jestli jsou to jenom vzpomínky, ale jasně si pamatuji, že když jsem létal jako malý, tak mě ta rychlost potřebná ke vzlétnutí tlačila do sedadla a zaléhaly mi uši. Tentokrát se nic takového nedělo. Škoda, docela jsem se na to těšil ;-D.

Na palubě se toho nejdřív moc nedělo, ale pak mě paní sedící vedle mě oslovila, jestli jsem prý exchange student, tak jsem řekl, že ano. To jsem totiž netušil, o čem mi začně vyprávět a rozhovor opravdu začal velice nevině. Otázky typu kam letím, jestli se těším atd. Paní byla ruská američanka a i já jsem mluvil anglicky líp, ale snaha se cenní, že?

A věříš v boha? Zeptala se mě po pár minutách rozhovoru. Moje odpověď byla záporná a tím jsem se vystavil téměř dvouhodinovému proslovu o bohovi, Ježíši a o tom, jak se za mě obětoval. Perličkou na dortu bylo, když se mě paní zeptala, jestli chci přijmout boha, jako svého pána a že jsem posedlý ďáblem, který mi našeptává, že bůh neexistuje. Opět jsem odpověděl záporně, načež se milá paní urazila a po zbytek letu se mnou naštěstí nemluvila.

Jídlo na palubě – těstoviny s kuřecím masem a rajčatovou omáčkou, byly poměrně dobré, ale porce byla šíleně malá, takže jsem měl hlad. A teď si vzpomeňte na ty cheeseburgery, no nevím co bych dělal, kdybych si je ráno nedal :-D. Po tomto obědě jsem se pokusil chvíli spát, aby mi let rychleji utekl – filmy v letadle se nedaly sledovat, jelikož polovina televizí byla nefunkčních a hrálo mi jen jedno sluchátko. Potom, co jsem nemohl spát, jsem to vyřešil sledováním iPodu, kde jsem měl hlavně animovaný komedie z doby, kdy jsem iPod dostal, ale i tak to byla příjemná změna monotóního letu. Měl jsem sedadlo do uličky, nemohl jsem tedy sledovat okolí...

Letuška nám každému dala dva formuláře, které bylo ještě před přistáním třeba vyplnit, abychom mohli v klidu projít celní konrolou. Naštěstí jsem na to byl připravený, měl jsem i propisku, tak jsem to měl hotové za pár minut. Konkrétně se jednalo o formuláře I-94 a 6058B a pokud jenom trochu umíte anglicky, není s tím problém. Opět se zde ukazuje, že jedu do USA, jelikož se ptají na to, jestli náhodou nepašuju zemědělskou půdu.

Chvíli před přistáním jsme dostali zmrzlinu a sandwich – opět platí to, že jídlo bylo dobré, ale neskutečně malé porce, takže jsem se moc nenajedl. Letadlo dosedlo hladce a ještě dřív, než mělo. Bylo zhruba 16:00 a můj let do Tampy měl odlétat až ve 20:05, měl jsem tedy spoustu času na to všechno najít a vyřídit. S úsměvem na tváři jsem prošel letištěm, které vypadalo velice staře a neudržovaně, až k další celní kontrole.
Tam jsme byli seřazeni a já se dal do řeči s jedním Čechem, který odlétal dál do San Francisca na dovolenou, tuším že za svými kamarády. Bylo příjemné a povzbuzující si s někým popovídat a ještě se ujistit, že jsem výše zmíněné formuláře vyplnil správně. Dostal jsem se až k celníkovi, kontrolujícímu oba formuláře a mé vízum. Netvářil se moc příjemně a já se mu ani nedivím, jelikož na letišti byla právě porouchaná klimatizace a v sále příšerné vedro. Ukázalo se však, že poměrně příjemný je, vše se vyřídilo docela rychle a já mohl pokračovat. Jediný problém, co měl, bylo přečíst mou jedničku, ale po chvilce snažení jsem mu to vysvětlil.

Našel jsem pás na výdej zavazadel a čekal, nervózně pozoroval dlouhou frontu lidí, která se postupně tvořila a pokukoval na hodinky, zdali mám stále své tři hodiny na přestup. Měl jsem je, ale nakonec se všechno ukázalo být trošku jinak. A složitější.

Moje taška přijela mezi prvními, tedy z našeho letu a tak jsem se postavil do fronty, která se točila kolem většiny pásů a nakonec byla dlouhá až několik set metrů. Za mnou stála řečná Američanka a netrvalo dlouho, než si všimla mé hokejové tašky a hned se se mnou dalo do řeči a jestli prý hraju hokej. Tak jsem říkal, že ne a vysvětlil jí, že jsem exchange student a na rok jedu žít na Floridu. To jí hned nadchlo a hned se začala vyptávat a chválit mě, jak jsem statečný. Co mě překvapilo, ale teď už bych se nad tím ani nepozastavil, byla její poznámka „No doufám, že tvůj hostfather podporuje Obamu.“ Oni tu prezidentskou kampaní vážně žijí a pečlivě to všechno sledují. Tehdy jsem si myslel, jaké mám štěstí, že můj let je až za 2 hodiny, jelikož této paní už dávno odletěl a stejně musela vyčkávat.

Konečně jsem se dostal přes kontrolu zavazadel a podle obří cedule Luggage drop off jsem zamířil do další části letiště. Prošel jsem skleněnými dveřmi a uviděl jsem další frontu a spoustu zmateně pobíhajících letušek. Nevěděl jsem o co se jedná, ale když se mě jedna z nich zeptala, kam letím, tak jsem si pomyslel „No doprdele...“ a po mé odpovědi, že do Tampy, mi řekla, že je můj let zrušenej a ať se postavím do řady. Já tam stál s otevřenou pusou, odběhla dřív než jsem se stačil dál na něco zeptat a tak jsem se rozklepanej a netušící co dělat, postavil do další řady a zahájil čekání. V duchu jsem si stále opakoval „A kurva...“

Lidi co stáli za mnu – starší pár – také letěli do Tampy a tak jsem je oslovil, s tím, že moc nevím, co se děje a jestli by mi to nějak neobjasnili. A nakonec se to ukázalo jako vynikající krok, který mi vše jenom ulehčil, čímž nechci říct, že to bylo o něco méně znervózňující.

Letušky nám přinesli vodu a já jsem zkontaktoval svého host-fathera, aby pro mě zbytečně nejezdil na letiště, když tam nepřijedu. Tomu předcházelo zběsilé schánění americké předvolby, jelikož jsem si jí do telefonu neuložil a neměl jsem ani tušení, že je to +1. Byl jsem unavený, chtělo se mi spát a na všechno se vykašlat. Bylo jasné, že pokud má být v New Yorku bouřka a budou zrušené lety, schytám to právě já.

Když na mě přišla konečně řada, nabídla se ta paní, že půjde se mnou a kdyžtak mi pomůže a všechno dovysvětlí. První, co jsem zjistil, bylo že dneska večer se nikam nedostanu, neodlítaly žádný letadla. A jako další, že nevědí co se mnou dělat. Nebylo mi 21 – neměl jsem možnost jít do hotelu a bylo mi víc než 15 a už mě nepustili do specielních pokojů přímo na letišti, připravených pro mladistvé. Opět jsem si opakoval všemožné nadávky a viděl jsem se na letištní lavičce, možná zavražděnýho a okradenýho :-D.

Vyřešilo se to tak, že se ta paní nabídla, že si s manželem vezmou dva pokoje a jeden mi nechají. Tak jsem souhlasil, rád, že nemusím strávit noc na letišti – opravdu to poslední, co bych si přál. Vyšli jsme do New Yorské noci a počkali na našeho řidiče, který nás zavezl až do hotelu. Předtím jsme si ještě koupili sandwich za peníze od letecké společnosti, takže jsme měli jídlo s sebou.

Hotel byl docela hezký, ale na okraji NYC, takže jsem toho z města moc neviděl (maximálně tak dopravní zácpu a pár žlutých taxíků :-D) a navíc jsem byl unavený, takže jsem moc nic nedělal a radši jsem šel spát, abych tenhle den měl za sebou a nemusel se o nic aspoň těch pár hodin starat. Ještě jsem si prohlídl letenku a zjistil, že nám dali místa v první třídě. Super, aspoň nějaký plus takhle složitýho dne.

Můj hotelový pokoj, výhled nebyl nic moc :-D...

Ráno nás hromadně odvezli na letiště a tam jsem měl opět problém s self check-in a tak jsem vyhledal pomoc jednoho z úředníků a krátce na to jsem se společně s tím starším párem vydal směrem k bráně. Za peníze, co jsem dostal na snídani, jsem si koupil lahev Mt. Dew a balíček bonbónů. V letadle jsem dostal salát s kuřecím masem, na porcelánovém talíři a s opravdovým příborem. Po jídle jsem usnul, aniž bych se o to pokoušel a probudil jsem se až někde nad Tampou.

Pomalu jsme začali přistávat, já pozoroval roztroušený čtvrti americkejch baráků, co jeden vypadá jako druhej a také spoustu jezer, jezírek, potůčků a obecně vody. Přeci jenom se nacházím v bažinaté oblasti, tak mě to ani nemělo tolik překvapit. Rozhodně to ale nevypadalo tak, jak jsem si Ameriku představoval. Bylo to takové moc obyčejné, ani ten pocit nedokážu vysvětlit.

Po přistání jsem se rozloučil se svou hotelovou rodinou a setkal se se svým host-fatherem a konečně jsem měl odlet za sebou. Hnedka jsem dostal tričko a čepici s motivy místního fotbalového týmu a pak už jsme se vydali domů a o tom zase někdy jindy.

3 komentáře:

  1. Jak to - první třídou??? Ty jsi jel z Čech první třídou?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne, ale protože mi v New Yorku zrušili let do Tampy, dostal jsem jako omluvu letenku do první třidy (z NYC do Tampy).

      Vymazat
  2. No to je pěkný! Kolik vás bylo ze zrušenýho letu? To bylo tolik míst v první třídě, nebo ljsi letěl sám? Po zrušeným letu?

    OdpovědětVymazat